pánem. Zprávu o kardinálově smrti přinesly deníky Lidová demokracie a Rudé právo 8. dubna mezi drobnými zprávami malým písmem ve třech řádcích v rubrice „Denní zprávy“. Televize a rozhlas mlčely úplně. Pohřeb byl stanoven na úterý velikonoční 16. dubna. Zprávy o tom se šířily jenom telefonicky a ústně. Podle sborníku českých salesiánů „Štěpán kardinál Trochta“ (Řím 1984) bylo smuteční oznámení, napsané litoměřickou kapitulou, čtyřikrát úřadem pro církevní záležitosti přepracováváno. Jedno oznámení, již vytištěné, bylo dokonce celé zabaveno, protože prý bylo příliš obsažné. V den pohřbu byly Litoměřice odříznuty od ostatního světa. Každý, kdo jel v ten den na Litoměřice, se musel legitimovat a uvést cíl své cesty. V městě samém byly přísné prohlídky chodců a ti, kdo se ubírali směrem ke katedrále sv. Štěpána, se museli legitimovat. Přesto se do katedrály a jejího okolí dostalo asi 3000 lidí. Bylo zakázáno vyvěšovat na věžích kostelů černé prapory a sloužit za kardinála zádušní mše svaté. Věřícím a kněžím diecéze byla zakázána účast na pohřbu a mluvit se zahraničními hosty. I pohřební průvod městem byl zakázán. Ačkoliv zvyklost vyžaduje, aby pohřební obřady nad zesnulým členem kardinálského sboru vykonali přítomní hodnostáři na stejné úrovni, nesměli přítomní kardinálové König z Vídně, Wojtyla z Krakova a Bengsch z Berlína (varšavskému kardinálu Wyszyńskému byl odmítnut vstup na území Československa vůbec a byl vrácen od hranic) a zástupce Svatého otce arcibiskup Poggi vedle mnoha dalších biskupů a arcibiskupů ani sloužit mši svatou a přijímali pak svaté přijímání u mřížky jako ostatní prostí věřící. Bylo jim také přísně zakázáno mluvit nad hrobem. Pohřební obřady směl vykonat jenom pražský biskup Tomášek s dalšími českými ordináři (o biskupu Vranovi není nikde zmínka, patrně se do blízkosti kardinálů příliš netlačil). Rakev se zesnulým byla po obřadech vynesena z kostela a naložena do neozdobené obyčejné pohřební škodovky. Pohřební průvod na hřbitov, vzdálený asi patnáct minut chůze, byl zakázán. Kardinálové a biskupové museli nasednout do aut a ostatní do autobusů. Se zesnulým se nad hrobem rozloučili kapitulní vikář Josef Hendrich (dosazený mezitím do této funkce zásahem výše zmíněného tajemníka Dlabala místo zvoleného kanovníka Holoubka) a jeden bývalý spoluvězeň z Německa. Několika málo slovy se přes zákaz rozloučil se zesnulým i kardinál Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II., který nazval kardinála Trochtu mučedníkem. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167760