P r v ní re p u b lik a
98
zaměstnanců. Lidový názor se tak nejhlasitěji projevil v roce 1915 při oslavách Prvního máje. Zněla protiválečná hesla, jimiž se inspiroval v říjnu i protiválečný kongres s mezinárodní účastí, který do São Paula svolaly odbory. Konečně dorazila do Brazílie válečná konjunktura. Nepřinášela blahobyt všem, konejšila některé potíže a vytvářela jiné. Jisté příznivé změny však byly znát: Brásově administrativě se podařilo překonat nejnebezpečnější projevy politického chaosu, finanční situace země se zlepšila a Brazílie po mnoha letech dosáhla aktivního salda zahraniční výměny zboží.
Naděje a zklamání Příznivý vývoj v letech 1915–1917 Během válečných let poklesly počty přistěhovalců. Stoupající zájem o brazilské produkty nabízel tedy práci samotným Brazilcům. Navíc bylo třeba mnoho dříve dovážených komodit vyrábět doma. Doba obrátila zemi k práci, podnikání, vyvolala naději na prosperitu a pořádek. V letech 1915–19 vzniklo téměř 6000 nových podniků textilních, potravinářských, kožedělných, obuvnických a dalších. Průmyslová výroba se zdvojnásobila, vývoz rud a surovin ztrojnásobil. Lidé odcházeli z venkova do měst, kde se nabízela práce a zajímavější společenský život. Literární výboje posouvaly výš národní kulturu – výjimečnými básněmi prosadil symbolismus Alphonsus de Guimaraens, lidový popěvek zase oživil Vicente Augusto de Carvalho. Syn Portugalce a indiánky Henrique Coelho Neto se stal „knížetem brazilských prozaiků“. Mulat Afonso Henriques de Lima Barreto vynikl jako prozaický portrétista svého Rio de Janeira, José Bento Monteiro Lobato založil v São Paulu nakladatelství Revista do Brasil, v němž sám pilně publikoval. K národnímu duchovnímu růstu přispěli literární kritik José Veríssimo Dias de Matos stejně jako historikové João Capistrano de Abreu nebo Manuel de Oliveira Lima. Do příznivých nálad doby dobře zapadla kniha, kterou historik Rocha Pombo nazval Naše vlast. Nová a nová vydání díla poprvé publikovaného roku 1914 posilovala stoupající nacionalismus stejně jako počátky národní kinematografie: jeden z prvních náročnějších filmů režiséra Guelfa Andaró natočený v roce 1917 podle scénáře Olava
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168732
99
Naděj e a zkl a m á n í
Bilaka se příznačně jmenoval Pátria Brasileira. Průmyslový vzestup stejně jako spory levých syndikalistů s pravicovými reformisty rozložily Brazilskou konfederaci práce, jak se od roku 1912 jmenovala Brazilská dělnická konfederace. Vstup Brazílie do války Poklid a naděje v příznivý vývoj odnesl rok 1917. V dubnu 1917 vstoupily do války Spojené státy americké. Jakmile německé ponorky potopily parník Paraná, přerušila riodejaneirská vláda ještě v dubnu diplomatické styky s Německem. Po příslušných přípravách vyhlásila Brazílie 26. 10. 1917 Německu válku. Brazilské válečné lodě odjížděly pomáhat britským při operacích v Atlantickém oceánu. Několik brazilských pluků se přesouvalo na západní frontu „velké války“ do Francie. V brazilských městských střediscích žila většina imigrantů z Evropy. Němci snášeli válku proti svým evropským krajanům jen obtížně, hlavně kvůli krátkodobé prosperitě. Ale zároveň se ve městech projevoval nedostatek některých druhů zboží, spekulace zdražovala potraviny. Kvůli válečným potížím a prostřednictvím přistěhovalců se přes oceán pohotově přenesla revoluční vlna, kterou otevřela v Rusku únorová revoluce. Stávkové hnutí do roku 1920 V Rio de Janeiru a v São Paulu vypukla stávková vlna – a do roku 1920 zaznamenaly statistiky ve federálním hlavním městě na 60 stávek, v São Paulu na sto. Teprve nyní si elita všimla nové společenské třídy. Do stávek šli nejen dokaři a zaměstnanci dopravy, ale také textiláci, mezi nimiž převažovaly ženy a děti. Stávkujícím nešlo o bourání systému, ale o lepší mzdy a pracovní podmínky. Zaměstnanci už byli lépe organizováni, zbavili se mnoha anarchistických iluzí a dokázali přesně formulovat, o co jim jde. Generální stávka v São Paulu v červnu a červenci 1917 byla ze všech největší. Začala ve dvou textilkách, ale brzy se rozšířila na všechno dělnictvo v nejprůmyslovějším městě federace. Kolem 50 000 lidí zaplnilo ulice. Výbor proletářské obrany, který se na počátku hnutí zrodil, zveřejnil program stávkujících: zvýšení mezd, zákaz zaměstnávání mladších 14 let, zákaz noční práce žen a mladších 18 let, osmihodinová pracovní doba s prémiemi ve výši 50 % mzdy při přesčasech, volné so-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168732
P r v ní re p u b lik a
100
boty odpoledne, záruky zaměstnání, uznávání sdružovacího práva. Výbor dokázal, že nemá anarchistické cíle, když navrhoval intervenci státu, která by odstranila nouzi, a když požadoval státní pomoc při snížení nájemného o polovinu. Dlouho nikdo neodpovídal. Stávkující se už ale zmocnili dělnických čtvrtí Brás, Mooca a Ipiranga. Vláda tedy zmobilizovala armádu, válečné námořnictvo poslalo k Santosu křižníky. „Výbor novinářů“ se však ujal zprostředkování mezi stávkujícími, průmyslníky a vládou. Bylo dohodnuto zvýšení mezd – které brzy pohltila inflace. Mnoho dalšího stávkující nedosáhli. Přesto se stala zásadní změna: už samotným vyjednáváním uznaly politické a podnikatelské elity, že dosud přehlížené dělnictvo je vlastně jejich partnerem. Na politickém výsluní se objevily projekty dělnického zákonodárství. Poslanci Maurício de Lacerda a Nicanor Nascimento předkládali jednotlivé návrhy i celý kodex pracovních zákonů. Předpokládali schválení osmihodinové pracovní doby, omezení práce žen a mladistvých, zavedení dovolené pro těhotné ženy. Jakmile tlak zaměstnanců povolil, podnikatelé i konzervativní politikové všechny takové projekty bojkotovali, takže z nich nakonec zbyl jen zákon upravující náhrady za pracovní úrazy. Zjevná neochota mocných vyjít vstříc nové třídě vyvolávala další stávky. Vlnu nespokojenosti uzavřela velká stávka v Rio de Janeiru v listopadu 1918. Tehdy už Svaz dělníků textilních továren soustřeďoval jako jediná specializovaná odborová centrála ve městě na 19 000 členů. Stávka otřásla hlavním městem a neskončila úspěšně jen proto, že se do hnutí za sociální požadavky vetřeli anarchisté, kteří vyvolali pouliční bitky. Přesto bylo i toto hnutí historické: dosud byly nepokoje v Rio de Janeiru dílem nediferencované chudiny, kterou mohli mocní pokládat za pokleslou lůzu; nyní se však utvořila uvědomělá a organizovaná skupina průmyslových dělníků, jejíž zájmy nebylo možné bagatelizovat. Byli to především němečtí přistěhovalci, kteří posilovali „třídní uvědomělost“ dělnictva. V Portu Alegre vzniklo koncem roku 1918 „komunistické středisko“, které šířilo revoluční iluze a s nimi i agitační brožurky ve spolupráci s Internacionálně socialistickou stranou Argentiny, opírající se o Němce
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168732