Německé a italské hnutí: kulturní národ a program státu Vztahu národa a státu věnuje alespoň letmo pozornost snad každá práce věnovaná národním hnutím. Obecně panující shoda současné literatury v tom, že to jsou nikoliv národy, co tvoří státy, nýbrž že naopak národy jsou státem vytvářeny, je vlastně zarážející. Jistě ji lze bezvýhradně přijmout jako protiváhu k „nacionalistické iluzi“ o odvěké nebo objektivní existenci národů, které se ve svém sebeurčení – například formou státní samostatnosti – naplňují. Bylo by však zavádějící chápat toto konstatování zjednodušeně tak, že teprve existující stát vytváří „svůj“ národ cestou propagace, agitace a konstrukce. Proti takovému přístupu lze namítnout, že v evropském kontextu (ale do značné míry vlastně i v mimoevropském) stát skutečně propagoval a dovršoval proces národního formování, navazoval však na různě silné vývojové tendence a regionální či etnicko-jazykové nebo dokonce již národní identity předchozího období. Často citovaná vzletná slova z kontextu vznikajícího jednotného italského státu, že totiž po vytvoření Itálie bylo nutno ještě vytvořit Italy, jistě nemohou sloužit jako důkaz neexistence velmi silného italského národního hnutí a konceptu italského národa před rokem 1861. Taková interpretace by byla popřením celého risorgimenta. Výrok tak rozšířený, že již ani nebývá připomínán jeho autor, spisovatel 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169054
Formování moderního národa
a politik Massimo d‘Azeglio, který v době, kdy jej vyslovil (totiž na prvním zasedání italského parlamentu), již dvě desetiletí úspěšně budoval základy celoitalské politiky. Liberální propagátor celoitalské myšlenky, ze romantického národního literárního klasika A. Manzoniho a někdejší (před C. Cavourem) sardinský ministerský předseda (a tedy také odpůrce Garibaldiho) sotva mohl pochybovat o existenci italského národa. Stvořením Italů v d‘Azegliově chápání je třeba rozumět prosazení vědomí občanské a státní identity s novým královstvím, plné prosazení italské národní identity ve všech sociálních vrstvách a všech regionech, překonávání tradičních partikularismů (v tom i jazykových) a tedy všestrannou italskou integraci společnosti. V tomto smyslu to pak mohl být stát, kdo národ sice nestvořil, ani „nevymyslel“, ale jeho formování zcela bezpochyby dovršil a v souvislosti s tím, co již bylo zmíněno, i připravil podmínky pro další vyhraňování národní identity a nakonec i pro vliv rasových teorií. Neznamená to však, že by bylo možné beze všeho hovořit o neexistenci italského národa před sjednocením Itálie, i když ještě v 18. století italský národ jako možnost kolektivní identifikace skutečně nebyl na pořadu dne. Italský případ nám zde spíše ukazuje sice složitou, ale v porovnání s národními hnutími střední a východní Evropy přece relativně přímou cestu kulturního národa (nositeli takového vědomí byly přirozeně společenské elity) k naplnění programu politického konstituování. Stát a politický národ opravdu velmi brzy začaly figurovat jako cíle italského hnutí. S hnutími střední a východní Evropy spojovala risorgimento jednak silná přítomnost etnic100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169054
Německé a italské hnutí: kulturní národ a program státu
ko-jazykové a kulturní definice národa, jednak prožívání stávajícího „národního úpadku“ zároveň jako nesvobody nebo národní nesamostatnosti. Tato optika neplynula jen z habsburské vlády v Lombardii, Benátsku a středoitalských sekundogeniturách, ale také z historické tradice, představující Itálii jako obě hegemoniálních vlivů a sporů okolních velmocí. Vedle koncepce státního národa to je zejména Itálie a velmi brzy i německé národní hnutí, jež dokládají ústřední Gellnerovu tezi, že „nacionalismus je původně politický princip, který tvrdí, že politická a národní jednotka musí být totožné“. Sociolog Ernest Gellner tím v 80. letech představil široce akceptovanou charakteristiku nacionalismu. Přitakal jí také Eric Hobsbawm, který ji však posléze upřesnil tím, že spíše než k státnosti tato hnutí v éře liberalismu směřovala k nějakým formám autonomie. Perspektivně je takováto charakteristika sotva napadnutelná, avšak je třeba připomenout, že drtivá většina etnicko-jazykových hnutí začíná a často ještě ve fázi aktivní národní agitace setrvává na pozicích kulturního programu, a teprve v době nástupu masového národního hnutí dochází k formulaci jednoznačně politického programu a s ním dříve či později i programu politické autonomie. Ještě dlouho to však leckde bývá skutečně spíše autonomie než státnost, navíc autonomie definovaná z formálního a právního hlediska mnohdy nikoliv na primárním principu národa, nýbrž již existujícího dílčího politického celku, historického práva nebo jako výraz regionalismu. Německé národní hnutí je nepřeberným polem možností zabývat se jednotlivými aspekty národního hnutí 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169054