BRITSKÉ
INICIATIVY A STÁVKA Z ROKU
1974
– s ohledem na svou pověst – na začátku června 1972 svolila k vyjednáváním s Brity. Než PIRA přistoupila k jednáním, museli Britové splnit její podmínku a udělit tzv. zvláštní status všem jejím vězněným členům, kteří protestovali proti tomu, aby byli zahrnováni mezi normální kriminální případy, hladovkami. 26. června 1972 PIRA vyhlásila příměří a 7. července se britská a republikánská delegace sešly v utajení v Británii v Chelsea v domě dědice irského pivovaru Guinness Channona. Představitelé PIRA v čele s Seanem Mac Stiófainem, jemuž asistovali šéf PIRA v Derry Martin McGuiness a Gerry Adams, Britům v čele s Whitelawem předložili své nekompromisní vize, založené na ultimativním požadavku odchodu Velké Británie z Irska do roku 1975. Po splnění těchto podmínek republikáni plánovali vytvořit federativní jednotné Irsko s vlastním parlamentem pro Ulster. Britové, kteří od jednání v podstatě nečekali více než možnost vyjasnění stanovisek, se na vlastní oči přesvědčili, že republikáni jsou političtí snílci a fanatici, kteří neberou ohled ani na svou relativně malou veřejnou podporu, ani na základní reálie konfliktu v Severním Irsku. Jednání pro zjevnou nesmiřitelnost stanovisek brzy zkrachovalo a 9. července 1972 se v Belfastu opět začalo střílet. Pro PIRA pokračování boje zatím nepředstavovalo větší problém. Ještě nikdy ve své dlouhé historii nebyla tak silná jako nyní. Jen její svérázné sociální zákony (OIRA v květnu 1972 ohlásila konec palby a transformovala se v komunistickou stranu) platily v „no-go zónách“ v Belfastu a v Derry, na jejichž území se re97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169168
KONFLIKT
V
SEVERNÍM IRSKU
publikánští bojovníci mohli volně pohybovat. Podobné svobody si vybojovali i v rozsáhlých venkovských a pohraničních oblastech (silnou pozici měli v jižních oblastech kraje Armagh, jemuž někteří přezdívali „republika jižního Armaghu“), kde přepadali britské hlídky a následně unikali přes prozatím slabě střeženou hranici, za níž jim v tomto období nehrozily velké represe. PIRA zatím neměla vážnější problémy ani s financováním organizace a sháněním zbraní. Od pokoutního pašování zbraní z republiky, k němuž někdy docházelo i s vědomím irských celníků, přešla PIRA k mnohem produktivnější praxi pašování zbraní z USA. Tamní emigrantská komunita byla tradičně antibritská a na počátku 70. let inspirovaly bezpečnostní přehmaty Londýna mnoho amerických Irů k rozsáhlé podpoře PIRA. Americké úřady v této době dodávky zbraní bu víceméně tolerovaly, anebo vůbec nesledovaly, poněvadž PIRA zatím nebyla mezinárodně zdiskreditována. K jejím stabilním zdrojům příjmů patřily ale také desítky a stovky bankovních loupeží, provozování taxislužby a někdy dokonce vybírání výpalného. V průběhu roku 1972 se k PIRA veřejně přihlásil libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, který v této době teroristy podporoval především finančně a po NORAID se stal jejich druhým největším mecenášem. Agenti PIRA se objevili i v Palestině, ale spolupráce s Araby byla velmi komplikovaná a neplodná. Pokoušeli se navázat i evropské kontakty, ale v tomto ohledu jim práci ztěžovala jak politická ožehavost situace, tak dob98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169168
BRITSKÉ
INICIATIVY A STÁVKA Z ROKU
1974
rá práce britské rozvědky. Spolupráce se zeměmi východního bloku a SSSR se nikdy nerozvinula. V arzenálu PIRA byly sice sovětské a české zbraně, ale ty nepocházely z přímých dodávek. Podle knihy J. Barrona Secret work of Society’s secret agents KGB iniciovala výcvik členů PIRA a OIRA na Kubě a jednáními s nimi pověřovala i Čechy, ale o mnoho dále nikdy nezašla. Irská otázka podle ní postrádala přiměřenou politickou dimenzi třídního boje, a tak se jejímu zájmu těšila jedině komunistická a vojensky jen dočasně aktivní OIRA. Po skončení britsko-republikánských rozhovorů eskalovalo násilí v provincii téměř do rozměrů občanské války. Do poloviny července 1972 zahynulo 206 lidí, což bylo více než za celý rok 1971. Po každém významnějším útoku PIRA vraždili protestantští paramilitaristé a lůza namátkově vybrané katolíky, kteří proto i nadále opouštěli své domy ve smíšených oblastech. Armáda ani RUC nebyly schopny zabránit chaosu, ani ochránit účinně katolíky. Nájezdy obrněných jednotek do „no-go zón“ a projevy tolerance až náklonnosti vůči aktivitám loajalistických paramilitaristů jen přilévaly olej do ohně. Prolévání krve vyvrcholilo v pátek 21. července 1972, kdy PIRA odpálila v Belfastu během jediné hodiny 22 náloží, o nichž nedostatečně předem informovala, a připravila tak o život 9 lidí. Masakr vyvolal okamžitou reakci britské armády. Ta již delší dobu plánovala obsazení „no-go zón“, jež byly klíčové pro hladký průběh operací PIRA a jejichž existence navíc silně znervózňovala protestanty. Poli99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169168