bytem Svatá 95.“ To mi bylo tehdy pouhých osm let, takže jsem byl tenkrát v celém širém okolí snad nejmladší rybář.
má vybavit. Měl sice jenom dámské kolo, ale měl nosiče vepředu i vzadu za sedlem, takže toho také mohl naložit hodně. Konečně, my jsme toho zas až tak moc nepotřebovali. Bylo přece léto, a tak jsme to měli jednodušší. Hlavně aby bylo dost jídla! V tom nám hodně pomohly ty laciné a dobré UNRRA konzervy. Sbalili jsme deky, každý vezl jednu půlku stanu „áčka“, který daroval mému otci jeden zákazník, jenž bojoval na západní frontě. Stan se spojoval dřevěnými kolíčky a pro nás dva byl až dost velký, před deštěm jsme do něj skoro všechno nacpali a stejně jsme měli ještě dost místa i na spaní. Když jsme to potom na louce pod Týřovem vymysleli šikovně tak, že jsme špičku stanu nepodepřeli tyčí, která by nám překážela, ale pěkně jsme ji přivázali na větev silné borovice, bylo místa dost.
Také jsem si se vší opatrností přibalil svou zamilovanou kytaru. Obě věci se nám moc dobře hodily. Na prut jsme si dovedli nachytat nějakou rybku. Ať už byla malá či větší, z kotlíku nad ohněm nám chutnalo všechno. Návnady byla plná louka, koníci malí i větší nám skákali před bosýma nohama, stačilo napíchnout a umět chytit. Když už jsme si rozdělali večer oheň, přiložili jsme po večeři ještě polínko a pak jsme si spolu zazpívali, rádi a potichu, jenom tak pro sebe. Venda byl dobrý zpěvák, zazpívali jsme dvojhlasně jako doma, nikoho jsme naším zpěvem nerušili, protože široko daleko nikdo nebyl, kdepak nějaké chaty, jenom řeka, na nebi hvězdy, okolo louky a nad námi se rýsovaly trosky hradu Týřov.
Do stanu jsme nanosili suché seno, které posloužilo jako voňavé lůžko, a na přikrytí jsme měli každý svoji deku. Tohle všechno nám k spokojenosti úplně stačilo. Oba jsme byli šťastni, že jsme spolu. Od útlého dětství jsme se spolu měli rádi, žili jsme v sousedních domkách, věděli jsme o sobě všechno a snášeli jsme spolu dobré i zlé.
Všude klid, u ohně pohoda, prostě Bohem požehnaný kraj. To se to potom spalo…
N
A teď jsme měli najednou úplnou volnost, prázdniny a mohli jsme se sami rozhodovat, jak je budeme užívat.
ěkdy se v noci stalo, že mě Vašek najednou popadl za ruku a když jsem se probudil, šeptal mi ustrašeně, že někdo jde k našemu stanu, že slyší nějaké zvuky, abych nespal a radši abych se podíval, co se venku děje.
Měl jsem s sebou samozřejmě rybářský prut a také písemnou povolenku, kterou mi zařídil můj táta ve zdické rybářské organizaci. Podepsal ji sám předseda pan zubní lékař Nekolný, který mi také mimo jiné trhal zkažené zuby, a ten potvrdil, že „Žák Blahoslav Havránek má povolen sportovní rybolov v doprovodu svého otce Karla Havránka,
Když jsem rozepnul dřevěné knoflíky, vystrčil hlavu ven a zaposlouchal se, opravdu bylo slyšet šramot padajících kamínků ze stráně nad námi.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170286
Louka pod Týřovem
Každé ráno jsme běhali ve studené trávě v ranní rose, ze stanu k řece to sice byl jenom kousek, ale u řeky jsme shodili trenky a jen tak na Adama jsme hupli do vody, ze které někdy stoupal ranní opar. Zdála se strašně studená, ale když jsme si potom sedli o rozdělaného ohníčku ke snídani, bylo nám docela fajn.
Za svitu měsíce bylo možné rozeznat stádo muflonů, jak opatrně sestupuje za svojí vedoucí ovcí dolů k řece. Mufloni se v údolí Berounky vyskytovali v hojném počtu. Jsou to velice plachá zvířata, stačí jen nepatrný zvuk, který nepatří do této přírody, a už jsou pryč, jako když proutkem mávne. Vašek je také viděl a za chvíli spokojeně chrápal dál.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170286
Můj otec nám vyjednal u paní selky, kde jsme měli schovaná kola, že přijdeme obden na teplé mléko a pořádný krajíc domácího chleba s domácím máslem. Měli jsme to kousek, z našeho lágru přes louku, do vrchu po kozí stezce a zase dolů, kde už byly v té době asi tři domy, mezi nimi náš statek. Nad ním už byla silnice vedoucí přes Skryje od Broum, která u řeky končila. V řece byl brod a za ním silnice pokračovala na Týřovice, Hřebečníky nebo podle řeky dolů na Roztoky a dále na Křivoklát. Když byla v řece velká voda, tak to prostě u řeky končilo, nejbližší most byl po toku Berounky až v Roztokách. Pro samotné osoby mohl posloužit přívoz v Luhu pod Bránovem, pokud to ještě bylo možné a bezpečné. Tohle klidné, krásné, čisté a neposkvrněné údolí jsme s mým tátou a také s Vaškem milovali. Byl to kraj, kterému dal Bůh všechno, co může člověka potěšit a co musí míti dobrý člověk rád. Od místních lidí jsme zaslechli, že tam někde u jezírek žije v naprostém odloučení od lidí záhadný pán, kterého později nazval ve svém díle spisovatel Ota Pavel „fialovým poustevníkem“. Vídali jsme krásné srnce, kteří se tady popásali, aby zde později našli svou smrt. Chytali jsme ryby i zlaté úhoře v místech, které poté tak zajímavě a pravdivě dokázal spisovatel popsat, aby lidem přiblížil tento kraj a život v něm za války i po ní, aby se nezapomínalo na skutečnosti, na které se zapomínat nemá.
P
očasí nám přálo, byly krásné teplé a dlouhé dny plné slunce, které ohřálo celou přírodu. Voda v řece už nebyla tak studená, a tak jsme se tam cachtali několikrát za den. Moc se nám to líbilo, protože to jsme doma neměli. Já jsem uměl plavat docela slušně, Vašek zatím jenom „na čubičku“, takže jsme se dohodli, že z opatrnosti půjdeme do řeky vždycky jenom spolu a to jsme také skutečně dodržovali. Doma nám kladli na srdce, že řeka je zrádná… Ostatně spolu jsme byli pořád, celé dny i noci, bavilo nás to a úplně jsme si stačili, žádný program jsme nevymýšleli, všechno se vyvíjelo tak nějak samo. Leželi jsme třeba v trávě na louce, povídali si o všem možném a přitom jsme pozorovali plující mráčky po letním nebi. Když nám bylo vedro, zvedli jsme těla a hupky šupky do řeky. Když jsme měli hlad, něco jsme zajedli, ale dodržovali jsme slib daný rodičům, že aspoň jednou za den si připravíme teplé jídlo. To bylo jednoduché. Vašek byl machr na rozdělávání ohně a kotlík stále visel na trojnožce nad ohništěm. Občas jsme ho vydrbali pískem u řeky, aby byla zachována ta „základní“ hygiena, a pak zbývalo už jenom do něj něco hodit. Dost často to byly čerstvě ulovené ryby na sádle, jenom osolené a pokmínované, kus čerstvého chleba, který nám při snídani každý druhý den paní domácí připravila s sebou. Buď byl tak dobrý, nebo my jsme byli věčně hladoví jako vlci, že nám ty dva dny nevydržel, i když to byl pořádný bochník. Tak jsme museli sáhnout do našich zásob pro pár brambor, ale s těmi už bylo víc práce, musely se uvařit, nechat vystydnout, loupat a to pro nás už byla velká ztráta času. Ale když nám jejich zásoba došla, ještě
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170286