Blanka Čechová
TOTÁL BALKÁN
14:40 Umírám hlady. Ale ven nemůžu – Ivanovo auto stojí jako naschvál přesně tam, co před hodinou. Telenovela navázala dvě stě dvanáctým dílem. Začnu si hrát s pivním táckem. Položím ho na kraj stolu, nadhodím zespodu prstama a ve vzduchu chytím. Několikrát to zopakuju. „Ty vole! Uka to ještě jednou!“ křikne Frenk. „To mě poser. Jak to děláš??“ 14:42 Celá hospoda se učí nadhazovat a chytat pivní tácky. 14:44 Na stole mi přistane pivo. Hospodskej kroutí hlavou a pozoruje zarostlýho chlapa, kterej trik s táckem úspěšně zvládnul jako první. Zakření se na mě. 15:35 Hospodskej servíruje opulentní oběd. 15:37 Zdaleka nejlepší jídlo, co jsem zatím v Kosovu jedla. „Taky se to tu jmenuje Në Pule,“ mlaská Frenk. „To znamená něco jako Kurník. Nebo U Kuřete.“ „U Kuřete, který přejel kamion,“ upřesní hospodskej a ukáže na pokrm přede mnou. Je to placka masa z vykostěnýho a rozpláclýho kuřete, která se rozprostírá přes celej talíř. „Kod piliča, što ga je fap pregazio.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171334
Blanka Čechová
TOTÁL BALKÁN
16:02 Ivanovo auto konečně odjelo. Hurá! Radostí zaplatím za celou hospodu. 16:03 Hurónskej řev. Frenk překládá: děkujou. Musím si s nima dát ještě poslední pivko. „To je Shkurt,“ představuje Frenk zarostlýho chlapa s fezem, „a tohle Besnik, Jakup, Neni, Sunaj, Riza, a tohle je Agim, můj nejlepší kámoš,“ skončí u zadumanýho hubenýho chlapíka s laskavým úsměvem plným zubů, co vypadají jako hodně zažloutlý klávesy od piána. 22:50 Nádhernej večer. Politická diskuse a spousta zajímavejch postřehů a dojmů. Oslava vítězství Realu Madrid. Hospodskej řek, že jsem jeho nejlepší host za poslední půlrok. Ať chodím tak často, jak chci. Bude mi podstrojovat! 23:40 Konečně odcházím. Mezi dveřma mi Frenk s podlitýma očičkama říká: „Víš, kdy skončí argentinská telenovela Santa Barbara? Když hlavní hrdina Fernando zjistí, že je svoje vlastní matka!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171334
Blanka Čechová
TOTÁL BALKÁN
10. září 2007
Mezinárodní den prevence sebevražd Zbytek víkendu jsem trávila doma a číhala jsem na každou desetiminutovku, kdy pustili proud, abych 1) si uvařila rejži, 2) dobila telefon, 3) rozsvítila v koupelně, podívala se do zrcadla a na vlastní oči spatřila největšího exota, co se tu poslední dobou vyskytnul. Nakonec jsem rozhodla, že bolest z nezdařeného setkání s krajanem je třeba sdílet s někým, kdo mi porozumí a kdo mě utěší. Vyrazila jsem do Prištiny za spřátelenou dvojicí elitních českých policistů ve službách OSN. Kryštof s Radimem se málem počurali smíchy. „Česká rodina na vejletě v Kosovu?“ hulákali, zatímco jim po tvářích tekly slzy. „Ty jseš, čoveče, maskot celý tý vaší mise – to tady eště nebylo! Prej česká rodina…“ „To von se jenom tak projížděl,“ zvážněl Kryštof. „Škoda, že sis nepoznamenala espézetku. My je evidujem.“ To víš, že jo, ty mameluku! pomyslím si. Běžím jak o život, nejdřív za autem a potom od auta, a mám jako myslet na vaši pitomou evidenci kradenejch aut? Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171334