„A jinak jako prostě nic?“ „A vůně tohohle města.“
KDO UTEKL A KDO HASIL Doktorka čas od času chce, abych jí vyprávěl o své rodině. Říká, že člověk je jako bramborové razítko, jako obtisk svých vlastních rodičů a prarodičů na papíře. Nevím jak vy, ale já razítko z brambor ve škole nikdy nedělal. Možná je doktorka z trochu jiné školy. Nevím, proč ji můj příběh baví poslouchat pořád dokola. Ale ona říká, že přes moji rodinu možná najdeme cestu k mým problémům. Takže jen stručně: Za to, že na kopci stojí náš Grandhotel, může naše rodina. Konkrétně můj dědeček. A možná proto, že je s tímhle hotelem spojený, ho tady občas potkávám, i když v životě jsem ho nikdy potkat nemohl, protože když jsem se narodil, byl už pár let zakopaný na hřbitově. Před tímhle hotelem stál na našem kopci ještě jeden. Starý, německý. Spíš než hotel vypadal jako vojenská pevnost. Franz říká, že mám recht, že to byla skutečná pevnost, i když jen za války. Všude kolem hotelu totiž narovnaly kanóny, světlomety a obří uši, kterými vojáci odposlouchávali americké letouny na nebi. Hotel válku přežil. Nepřežil ale návštěvu mého dědečka. Dědeček se jmenoval Fleischman. Ale ne Fleischman jako já, ale Václav Fleischman. Do našeho města přijel z vesnice u hlavního města opravovat topení přesně to léto, kdy skončila válka, a lidi mysleli, že teď už nebudou nikdy potřebovat takové věci jako obří uši na letadla.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172013