Marie Michlová
život dobrovolně zametala ulice ve svobodné zemi, než zůstala tady!‘ Organizace právníků a lékařů okamžitě prohlásila, že její židovští členové nesmějí od nynějška vykonávat praxi.“2 Je důležité vnímat útok nacistů na Židy především jako honbu za židovským majetkem, který válčícímu Německu přišel velmi vhod. Česká vláda se nijak nebránila arizaci židovských či částečně židovských podniků, ačkoli všechny připadly nacistům. V některých obcích docházelo dokonce ke konfiskaci židovského majetku, Židé měli navíc omezené možnosti prodat či darovat nemovitosti a cennosti. Nejhorší podmínky měli ve městech s velkou německou menšinou, například v Příbrami dokonce proběhl pogrom, v řadě jiných měst byly zničeny synagogy: ve Vsetíně, Jihlavě, Dobříši, Brně, Olomouci či Uherském Brodě. V bezpečí nebyly ani pražské synagogy. Ve více než třech stech zbylých synagogách byly sklady věcí zabavených deportovaným Židům. Bohoslužby probíhaly i nadále, ale v utajení, například v pražském bytě rabína Aladara Deutsche. Za náboženský útisk lze považovat i zákaz prodáváSynagoga v Třešti měla více štěstí a zachovala se dodnes ní pokrývek hlavy Židům, který začal platit roku 1942. Pod tlakem okupační moci musela Židovská náboženská obec v Praze registrovat všechny Židy v protektorátu a podporovat jejich emigraci, která pro mnohé nepřipadala v úvahu už jen proto, že by v protektorátu museli zanechat čtvrtinu svého majetku, což byla tzv. vystěhovalecká daň. Židé zároveň ztráceli své pracovní pozice a těžko hledali nové, rychle stoupala nemocnost, proto musela náboženská obec zřídit speciální židovská zdravotnická zařízení a platit osobám neschopným ─ 98 ─
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172162
PROTENTOKRÁT aneb česká každodennost 1939-1945
manuálně pracovat sociální podporu. V rámci protektorátu Židé prakticky nemohli cestovat, od roku 1941 nesměli opustit ani obec, kde byli evidováni. Pohyb židovského obyvatelstva ztěžovalo také vyloučení židovských cestujících z autobusů a některých vlaků a zákaz používat telefon. Pro fenomén vyloučení Židů z běžného společenského i hospodářského života se vžilo pojmenování „ghetto beze zdí“. Než vypukla válka, působila na území protektorátu řada organizací zabývajících se emigrací Židů do zahraničí, ale dětem se věnovaly jen okrajově. Tehdy přijel do Prahy třicetiletý Brit židovského původu Nicholas Winton, zaměstnanec banky, a v předtuše strašného osudu protektorátních Židů začal organizovat transporty dětí do Velké Británie. Samozřejmě nic nešlo hladce, bylo nutné najít ve Velké Británii dostatečné množství rodin ochotných starat se o děti, které zpravidla neznaly ani anglický jazyk, také rodiče nebyli zrovna nadšeni představou odloučení od svých potomků a rozdělení sourozenců. Do srpna 1939 bylo do Británie odvezeno 660 židovských dětí, část z nich navštěvovala ve Velké Británii československou školu, jiné se učily zemědělským pracím v rámci sionistického spolku Aliyah, který připravoval Židy na stěhování do Palestiny. Winton svou duchapřítomností zachránil život několika stům dětí, ale až do roku 1988 svůj čin tajil a ortodoxní Židé mu dokonce vyčítali, že některé děti byly v Británii obráceny na křesťanství. V roce 1988 však veřejně vystoupily osoby, které zachránil, a o jeho hrdinském činu byl natočen dokumentární film Síla lidskosti i hraný snímek Všichni moji blízcí. V červnu 1939 začaly na území protektorátu platit norimberské zákony, definující, kdo je Žid, také byl prováděn povinný soupis židovského majetku a postupně i jeho arizace. Zcela běžná byla praktika, že si nacistický funkcionář vyhlédl dům či byt v protektorátu a židovská rodina, která jej obývala, se musela okamžitě odstěhovat. Takovýmto způsobem přišel například Adolf Eichmann k vile v pražských Střešovicích. Židé museli odevzdat rozhlasové přijímače a telefony, takže ─ 99 ─
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172162
Marie Michlová
Poděkování Dětského domova Svazu katolické charity v Praze štědré dárkyni klesla jejich informovanost, navíc nesměli číst jiný tisk než Židovské listy, kam sice přispívaly zpočátku i slavné osobnosti jako například skladatel Karel Reiner, ale které byly pod neustálým dohledem gestapa. Záhy si nesměli půjčovat ani knihy v knihovnách. V tramvajích mohli jezdit jen v zadní části druhého vagonu. Po zákazu vstupu Židů do Stromovky následoval všeobecný zákaz vstupu do všech zahrad, parků a lesů, později i do zábavních zařízení a čekáren na nádraží. Židovské pasy musely být označeny červeným razítkem „J“ jako „Jude“. Od školního roku 1940/41 byly židovské děti vyloučeny z českých veřejných a soukromých škol, ale ani předtím nebyly ve školách vítány. V červnu 1940 žákyně židovského původu vystoupila v České Třebové na Dni národní písně, za což pořadatel, ředitelka školy i matka dívky museli zaplatit pokutu, dívčina učitelka byla dokonce propuštěna. ─ 100 ─
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172162