Žena v kleci (Ukázka, strana 99)

„Vy jste jim vařila?“ „Dělala jsem, co bylo potřeba, aby bylo všechno hotovo, než se Merete vrátí.“ „Nepotkávaly jste se zrovna často?“ „Občas ano.“ „A v posledních dnech před smrtí?“ „Jeden večer jsem Uffa hlídala. Začal být neklidný, jak jsem zmiňovala, a tak jsem Merete zavolala, aby se vrátila, a ona přijela. Vzalo ho to tehdy víc než obvykle.“ „Nestalo se ten večer ještě něco neobvyklého?“ „Jen že se Merete nevrátila v šest, jak měla ve zvyku, a Uffovi se to nelíbilo. Nedokázal pochopit, že jsme tak domluvené.“ „Vždyť byla poslankyně! To se přece muselo stávat často.“ „Ale kdepak. Jen jednou za čas, když byla na služební cestě. Nebývala z domu déle než na jednu, maximálně dvě noci.“ „Takže té noci byla pryč služebně?“ Vtom Asad zavrtěl hlavou. Čert aby to spral, kolik toho ví. „Ne, byla na večeři.“ „No vida, a s kýmpak? To nevíte?“ „Ne, to nevím.“ „Asade, nestojí to ve zprávě?“ Asad zavrtěl hlavou. „Nová sekretářka Søs Norupová ji viděla, jak si do diáře zapsala jméno restaurace. A někdo z personálu si pamatoval, že tam byla, ale nevěděl s kým.“ Bylo toho očividně víc, co by si měl Carl ve složce ověřit. „Jak se jmenovala ta restaurace, Asade?“ „Něco jako Café Bankeråt, je to možný?“ Carl se obrátil k hospodyni. „Nevíte, jestli tam neměla rande? Měla přítele?“ Ve tváři se jí objevil na prst hluboký ďolíček. „No to je pravda, že by to mohla být schůzka, ale to neřekla.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172243

„A neříkala něco, když se vrátila? Nebo když jste s ní mluvila telefonem?“ „Jen jsem jí zavolala a pak jsem šla domů. Uffe byl rozčilený.“ Ozvalo se zacinkání a nynější majitel domu vplul pateticky do pokoje, jako by čajový podnos, který třímal v na­ tažených prstech, skrýval největší taje gastronomie. „Jsou domácí,“ špitl a na stole se objevily malé pudinkové zákusky ve stříbrných mističkách.

Carl si vzpomněl na dětství — nebyly to hezké vzpomínky, ale přece jen vzpomínky.

Hostitel každého počastoval sladkostí a Asad okamžitě ocenil péči, které se jim dostalo. „Paní Helle, ve zprávě se píše, že jste pro Merete Lyng­ gaardovou den před zmizením převzala dopis. Nemohla ­byste mi k tomu říct něco víc?“ Jistě to všechno bylo v zápisu z výslechu, ale takhle to bude muset zopakovat. „Byla to žlutá obálka, taková jakoby pergamenová.“ „Jak velká?“ Naznačila obrys ve vzduchu. Takže asi A5. „Bylo na ní něco? Razítko, jméno?“ „Ne, nebylo.“ „A kdo ji přinesl? Znala jste dotyčnou osobu?“ „Ne, vůbec ne. Zazvonil u dveří, byl to muž a jen mi podal obálku.“ „Nepřišlo vám to divné? Normálně chodí dopisy poštou.“ Trošku se ošila a pokračovala důvěrným tónem. „Chodí sem samozřejmě pošťák, to ano, ale tohle bylo později.

Zrovna běžely zprávy.“ „Polední zprávy ve dvanáct?“ Přisvědčila. „Jen mi to dal a hned zas šel.“ „To vůbec nic neřekl?“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172243

„Ale jo, řekl, ať to dám Merete Lynggaardové, nic víc.“ „Proč nehodil dopis do schránky?“ „Myslím, že to spěchalo, možná mu záleželo na tom, aby si to přečetla hned, jak přijde domů.“ „Ale Merete ho musela znát, musela vědět, kdo jí ho přinesl. Co na to řekla?“ „To nevím, byla jsem už pryč, když se vrátila domů.“ Asad opět pokýval hlavou. Přesně tak to stálo ve vý­povědi.

Carl ho počastoval profesionálním pohledem. To je součást postupu, nechat lidi vypovídat několikrát o tomtéž, jen ať se nad tím trochu zamyslí. „Myslel jsem, že Uffe nezůstával doma sám,“ vmísil se do hovoru. „Ale jo,“ odpověděla s radostí v očích. „Jen ne pozdě večer.“ Carl si v tu chvíli nepřál nic jiného než být zpátky u svého psacího stolu ve sklepní kanceláři. Roky z vyslýchaných páčil informace a už ho to unavovalo. Ještě pár otázek a poohlédnou se, kde nechal tesař díru. Případ Lynggaardová se bezesporu nepodaří oživit, je od začátku mrtvý. Spadla do vody, to se stává. „Ale mohlo by být pozdě, kdybych jí dopis nenechala na stole,“ vyprávěla dál Helle.

Všiml si, jak na zlomek vteřiny uhnula pohledem, a nebylo to směrem k pudinkovým laskominám. „Co tím ­myslíte?“ „No, zemřela přece den nato, ne?“ „Ale to jste tím právě nemyslela, že ne?“ „Ale ano.“ Asad odložil dobrotu na stůl. I on si kupodivu všiml úhybného manévru. „Měla jste na mysli něco jiného, vidím to na vás. Jak by mohlo být pozdě?“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172243