„Třeba těch,“ souhlasila Helena. „Je jich jenom pět, nebo šest. Dvě mladé Slovenky, jedna starší a snad tři ženy z Čech. Ale vloudila se chybička. Chybějí makléři, aby je umístili na trh,“ smál se Michal a Helena se přidala se slovy, že na tom něco bude. Už byl čas na snídani a dovědět se, co bude dál. Než sešli dolů, požádala Helena Michala: „Nechceš udělat pár fotodokumentů? Udělej pár fotek z pokoje, z jídelny, z vestibulu. Ať nám má co připomínat tento hotel.“ Poslechl. Cvaknul párkrát v pokoji a strčil foťák do kapsy. Sjeli dolů a tam pokračoval. Než usedli, vyfotil všechno, co se jí líbilo. Poslední snídaně v příjemném hotelu budila pocit, jako kdyby odcházeli z domova. I na hotel se dá zvyknout jako na svůj domov. Kdo ví, kde se budou vyskytovat v příštích dnech? Po snídani měli všichni sraz se zavazadly před recepcí. Vyvezli se naposledy nahoru. Zakrátko všichni sjížděli dolů. Shromáždili se, tu a tam přátelsky pokynuli, prohodili mezi sebou pár poznámek. Po několikadenním vzájemném pozorování překonali první bariéry. Vyzvedli si pasy a obtěžkáni zavazadly vyrazili k autobusu, ven do slunečného počasí. Chystali se někam, kde to ještě neznali. Prvním cílem cesty byl chrám nebes. Za vlády císařů byl hlavním obřadním rituálním místem. Průvodce o něm vyprávěl, jak byl kdysi důležitý a Alice si horlivě dělala poznámky. Občas ji to popadlo. Součástí komplexu byl rozlehlý park. Byl zdrojem zábavy i odpočinku pro domorodce. Lidé se shromažďovali do hloučků a všude tam se něco dělo. Všude vládla dobrá nálada. Průvodce ukázal na vyvýšenou budovu ve starém stylu před nimi. Stanovil čas, kdy se u ní sejdou. Šli širokou cestou přes park k zastřešené promenádě. Všude bylo slyšet hudbu, tancovalo se a hrály se všemožné stolní hry. Alice vyfotila ženu hrající na píšťalku zvláštního tvaru. Byla oblečená v historickém oděvu, možná v kroji. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172348
Na krajích dřevěné promenády bylo široké zábradlí a schůdky. Hrály se tam hry, jejichž pravidla nikdo z návštěvníků neznal. Karty, kostky, hra, která připomínala domino. Na trávníku lidé cvičili při hudbě Tai–či. Pomalé cvičení mužů a žen vzbuzovalo dojem, že je snad řízeno nějakými cvičiteli. Vypadalo to dost synchronizovaně. Mezi cvičenci převažovaly ženy různého věku. Dívali se, jak cvičenci dovedou při cvičení udržovat rovnováhu. Určitě je to náročné na soustředění. Co na tom, že působí poněkud ospalým dojmem. Je možné, že tohle je čínský sport číslo jedna, místo fotbalu. „Takový zvláštní fitness v přírodě,“ poznamenala Helena, která o něčem takovém ještě neslyšela. „Nechceš se k nim připojit?“ zeptal se Michal, přitom se podíval na Alici a ještě věcně dodal: „Trochu kosmické energie by neškodilo. Něco z ní pak můžeš přenést i na nás... “ „Tak to by tedy nešlo! Vy byste jen brali a sami nic nedáváte,“ ozvala se dost ostře, ale s nadhledem v hlase. Tomáš pozvedl obočí a byla v tom otázka, kterou se ptal nejen jak tomu rozumět, ale také proč ten tón. „Jak to, že ne. Nemáš nádobku? Nacedíme ti tam naší krev,“ozval se Michal a snažil se tím zlehčit Tomášovo zdvižené obočí. Alice si uvědomila, že takový druh humoru mohla pěstovat s Michalem, ale ne s Tomášem. Helena vycítila, že takový typ humoru pro Tomáše není to pravé ořechové. Alice mírně přesměrovala téma: „Když sleduji zdejší nadšence Tai–či, vzpomněla jsem si, že u nás v baráku jsou dvě ženské, které jsou jím také tak nadšené. Když jsem se zeptala jedné, co ji to přináší, odpověděla, že celkovou rovnováhu. Je to vlastně bojové umění. Spojuje meditací s fyzickým cvičením. Ptala jsem se, zda si můžu přijít s nimi zacvičit. Řekla, že ano. Každý cvičí individuálně podle svých schopností.“ Popošli kousek dál a viděli další a další, pro ně kuriózní podívané. Zastavili se na chvíli u skupiny hudebníků, kteří hráli pro vlastní potěšení a nečekali na almužnu. Zaposlouchali se do čínských melodií...
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172348
Sledovali dění a hodnotili. Možná právě tady pochopí, jací vlastně Číňané jsou. Nenapadne je chtít odměnu za svá představení a při tom dobře znají cenu peněz. Není jednoduché porozumět této zemi. Potkali se tu s něčím hodně odlišným, než na co byli doma zvyklí. „Tomu se říká tvůrčí trávení volného času,“ zkonstatoval trefně Tomáš. Povídali si a při tom se shodli, že Číňané, zdá se, raději než procházky do obchodních středisek za nákupy, preferují chození do parků. Pěstují víc ducha oproti materiálním statkům. I odsud si odvezou nové překvapivé dojmy. Najednou neviděli na promenádě Alici, zmizela. Hudba hrála známý valčík. Náhle ji spatřili, jak zpívá na jednom z mnoha improvizovaných pódií. Alice uměla zpívat a znala i slova, tak si začala zpívat a nadšení Číňané ji hned doprovodili na pódium k hudbě. Bez ostychu se připojila. „Hráli skladbu, kterou mám ráda, začala jsem zpívat a oni mě vzali do středu mezi sebe. Chtěli abych u nich zůstala,“ vyprávěla nadšeně, když se vrátila, jakého se jí dostalo ocenění. „No vida, jak hudba láme bariéry, jak ses dostala do místních uměleckých kruhů. Mohla jsi být zpěvačkou,“ moudře pokýval hlavou Michal. „Znám pár umělců. Byl u mě jako pacient i zpěvák, který dobře napodobuje Elvise Presleyho. Docela dobře na tom vydělává. Zpívá pro ruské zbohatlíky v Praze. Ale je gay.“ „Nenapadlo tě otevřít s ním hospodu U přihřátého Elvise?“ zeptal se Michal. Zatímco Helena a Tomáš se zasmáli, Alice pohledla vzhůru, za co ji nebesa trestají. Vedeni oběma průvodci, kteří měli české praporky odebrali se k samotnému chrámu. Ani nebyl nijak velký, i když měl třípatrovou střechu. Poslouchali, že i zde jako všude figurují devítky nebo její násobky. Chrám neměl žádné vysoké chrámové klenby jako v Evropě. Všechny historické čínské stavby už začínaly se jim nějak míchat v hlavách, shodli se Michal s Tomášem. V chrámu visela spousta ne příliš velkých obrazů. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS172348