KRŮČEK PO KRŮČKU
úplně nejvíc… a úplně nejvíc svítily… zářily… a mihotaly se… takže člověk už nevěděl, co je nad vodou… a co je jen odraz na hladině… Ostrý Filipův loket zabořený do mých žeber mě z okouzlení probral. „Prober se! Někdo sem leze!“ sykl mi do ucha. Slyšela jsem vrzání dřevěných schůdků a kroky. Rozhlédla jsem se. Stáli jsme u kamenné stěny, kolem dokola nic, zač by se dalo schovat. „Poběž!“ zavolal šeptem Filip. „Musíme se ztratit.“ Za dalším obloukem stěny naštěstí něco bylo: dlouhý žebřík, po němž asi Prokop sestupoval dolů při čištění příkopu. Přes něj přehozená nepromokavá plachta. Nemuseli jsme se ani domlouvat. Skok za žebřík, dalším pohybem jsme přetáhli plachtu přes hlavy. Jen se tak stalo, zvuk kroků se ozval blízko nás. Kroky se zastavily přesně naproti puškvorcovému ostrůvku. „Vidíš něco?“ zašeptala jsem. „Nic. A vůbec se mi to nelíbí.“ Filip se chvíli kroutil, jak se šacoval po kapsách, až vydechl úlevou. Jeho malý švýcarský nožík prořízl za tichého svistu plachtu ve výši jeho očí. Pak mi ho vtiskl do ruky. „Pozor! Je ostrý!“ To tedy byl. Měla jsem strach, že já nešika nebudu umět otvor proříznout. Stačilo však jen nožíkem potáhnout po impregnované plachtě a otevřela se, jako bych pohnula zipem. Proti nebi se rýsovala mohutná silueta. Ruce měla složené na prsou a hlavu skloněnou. Vypadala jako smutný obr. Prokop čekal na svou paní. Pod plachtou mi do ucha zapištěl komár. Filip ho chytil do pěsti téměř bezhlučně. Otvorem v plachtě jsme viděli Velký vůz. Na rozdíl od nehybného Prokopa se aspoň po-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS173094