poseděly u lahodných sýrů, růžového vína a místního oblíbeného aperitivu zvaného Pastis. Náš poslední den v Provence byl pátek 16. 7. Už od rána pralo silné slunce, a tak jsme s balením a úklidem domu začaly záhy. Daniel se přišel také rozloučit. Moc mě mrzelo, že neumím francouzsky a neumím mu tudíž slovem vyjádřit díky za příjemné setkání. On je dobrý místní spojenec, který nelenil a občas donesl lahodné pečivo k snídani. Rozloučili jsme se s ním, vinicí, domem, Cotignacem, nabraly benzín v nedalekém městě Brignoles, do kterého jsme jezdily na větší nákupy, a ujížděly směr Besancon, místa našeho noclehu. Do Besanconu jsme dojely před setměním a dlouhý den na cestě jsme zakončily večeří z tradičně připravených škeblí v restauraci u Leona. Jen Michaela si dala hovězí a prohlásila, že už ví, čím bude. Bude cestovatelkou, která jezdí po světě, zkouší místní jídla a z těch nejlepších napíše kuchařku. Doufejme, že se jí její sen splní. Besancon je pouze 100 km od německé hranice, a tak nám druhý den cesta rychle ubíhala, i když místy zapršelo. Michaelu déšť na chvíli uspal, a když jsme zastavily v Německu na oběd, pravila: „Člověk si na chvíli zdřímne ve Francii a probudí se v Německu“. Do Prahy jsme dojely v podvečerních hodinách, a když jsme se loučily, bylo mi jasné, že mi Simona s Hankou budou moc chybět. Provence byla dalším kouskem, který jsem si zasadila do své skládanky poznání. Další krásný kousek světa. Francie se mi odjakživa líbila a myslím si, že je téměř povinnost ji procestovat celou. Budu proto vymýšlet další záminky k cestě do této fantastické země.
PROTI PROUDU ZEMĚKOULE
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177166
CHICAGO Poprvé jsem se ocitla v Chicagu před téměř čtrnácti lety. Přiletěly jsme sem s Katunkou v lednu roku 1997, abychom započaly náš nový život na americkém kontinentě. Měly jsme za sebou mnohahodinovou cestu. Odlétaly jsme z Prahy, kde jsme kvůli špatnému počasí čekaly na let do Londýna více jak pět hodin. V Londýně jsme čekaly dalších šest hodin. Pak ještě dalších devět hodin trval let do Chicaga. Přistály jsme již večer, za tmy. Venku byla tuhá zima a za okny letištní haly sněžilo. Naše letadlo bylo jediné, které v tu dobu dosedlo. Pomačkaní a unavení cestující se rozlámaným krokem, po dlouhém sezení, přemisťovali dlouhou chodbou k celnici. Mezi pasažéry nechyběli ani Češi. Letělo s námi asi dalších deset krajanů. Velká změna oproti roku 1990, kdy jsem letěla do Ameriky poprvé a byla jsem všude široko daleko jediný Čechoslovák. O sedm let později začal z Čech do USA již docela „šumný“ provoz. Žádané byly chůvy k dětem, pomocné síly do domácnosti i na zahradu a nechyběli ani dobrodruzi. Jednou takovou osůbkou byla i jistá Dáša, holka okolo dvacítky, která seděla vedle nás v letadle a vydržela švitořit celých devět hodin. Rychle jsme přistupovali k celním přepážkám. Měla jsem v ruce dvě tlusté obálky se speciálními vízy, která nás s Katunkou opravňovala k pobytu v USA. Celník si obsah obálek letmo prohlédl a sdělil mi, že musím chviličku počkat. U vedlejší přepážky zatím další celník odbavoval také Dášu z Čech. Chvilku se mračil nad jejím cestovním pasem a pak pravil kolegovi: „Nežádoucí osoba. Posaďte ji na první možné letadlo zpět do Evropy.“ Než se Dáša nadála, pochodovala na let do Varšavy. Také my s Katunkou jsme se daly do pohybu, ale opačným směrem, než Dáša. Poslušně jsme cupitaly za mladým, snědým celníkem, který se na nás celou dobu usmíval. Katunka se ničemu nedivila a na nic se neptala, jen pozorovala. Celník nás usadil na lavičku v teplé, prázdné místnosti a zmizel i s našimi doklady. Obklopovalo nás hrobové ticho, teplo a šero. Už z Prahy jsem cítila nachlazení. Po cestě, a konečně na zemi, jsem se začala cítit opravdu nemocná. Deset minut, po kterých se celník znovu objevil, mi připadalo nekonečných. Dal mi do ruky všechny naše doklady, pomalu vysvětlil podrobné instrukce ohledně zelených karet a mně sejmul také otisky prstů. Pak se napřímil, téměř 99
PROTI PROUDU ZEMĚKOULE
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177166
zasalutoval a se širokým úsměvem zahlaholil: „Vítejte v Americe a pozdravujte Bruce!“ Vyšly jsme do studených ulic nočního Chicaga. Sníh stále ještě padal. Hustě, ale lehce a neslyšně. Chytily jsme si první taxi s polským řidičem, které nás odvezlo do hotelu na jiném letišti, na opačném konci města. Přes tmu a sníh jsme město neviděly. Druhý den ráno jsme pokračovaly letem do Colorada. V cestovních pasech nám dosychalo velké razítko s nápisem: Přijímací celnice – CHICAGO, a tak se mi Chicago vrylo hluboko do srdce. Nové zážitky však brzy vzpomínku na Chicago zatlačily do pozadí a Katunka si z té noci nepamatovala vůbec nic. Když ale letos na jaře za námi přišla a ohlásila konečný výběr univerzity, na kterou se rozhodla jít studovat, moje první vzpomínka na Chicago znovu obživne. Katunka se po dlouhých úvahách rozhodla pro IIT (Illinois Institute of Technology – Illinoiský institut technologie) v Chicagu, kde bude studovat architekturu. Zdá se, že si Chicago v našem životě už silnou emotivní pozici vybojovalo a začíná nám zde další důležité období života. IIT – první den Do Chicaga (šikága), které leží ve státě Illinois (ilinoj), jsme odletěli 17. srpna. Letěli jsme s Katunkou celá rodina. My tři jsme si každý sbalili malý kufřík a veškerý prostor dali Katunce, která se sem stěhovala na pět let. Tak dlouho by měla trvat její studia. Vybrala si architekturu, což je prý obor náročný. Sbalila si pět zavazadel dle svých nejlepších znalostí s tím, že ostatní si dokoupí až na místě. V Chicagu jsme přistáli před čtvrtou hodinou odpolední. Právě v čase, kdy začínaly na IIT registrace mimostátních a zahraničních studentů. O tři dny dříve než pro vnitrostátní studenty, tedy studenty, kteří žijí ve státě Illinois. Mimostátním a zahraničním studentům tak dají trošičku více času na zorientování a zařízení nutností, které s přestěhováním do jiného státu souvisejí. Z letiště do školy je to asi 20 minut autem, a tak abychom to všechno stihli, naskočila jsem s dcerami na taxi a ujížděly jsme rovnou od letadla na univerzitu. Měli jsme za sebou 4 hodiny letu z Kalifornie a čas nám poskočil o dvě hodiny dopředu. Bruce zatím zůstal na letišti, počkal na všech osm našich kufrů a vyzvedl auto z půjčovny. PROTI PROUDU ZEMĚKOULE
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177166