se do ní až po uši a možná ještě o trochu výš. Ona do mě myslím taky, jenomže jestli si to myslím správně, to nevím. Pár dní na to jsem odjel na moře a pak už jsem ji nikdy v životě neviděl. Když jsem po roce přijel na svou první dovolenou do Prahy, šel jsem hned k Rokytce do toho domečku, jenomže on už tam nestál. Rybáři tehdy rozšiřovali koryto řeky a domky se musely zbourat. Takže jsem nakonec zůstal sám, protože žádnou takovou jsem už na celém širém světě nikdy nepotkal.“ Když pan Kotva dovyprávěl, rozhostilo se po celém pokoji zvláštní ticho. Všichni přemýšleli o té nešťastné lásce pana Kotvy a nikdo z nich si nevšiml, jak se babičce ze Žižkova rozhořely tváře. Zpozorovali to teprve ve chvíli, kdy promluvila: „To kolo bylo celé černé, mělo značku ČEZET a mělo na straně natržené sedlo. Dívenčin kabát měl modrou barvu a jak si ho námořník oblékl na mokré šaty, musela ho sušit ještě dlouho potom, co se sebral a odplul na moře. Když dívenka věšela námořníkovy mokré šaty nad kamna, spálila se na pravém lokti. Přitom si všimla, že námořník má na břiše jizvu jako hrom. Tvrdil jí, že se popral s medvědem, ale ona se smála a vůbec mu to nevěřila. A milovala ho úplně stejně jako on ji, jenomže když odjel a ani se pořádně nerozloučil, jak spěchal na to své moře, naštvala se a namluvila si ředitele banky ze Žižkova. Pak se k němu odstěhovala i s rodiči, protože dům u Rokytky musel skutečně ustoupit rozšiřování řeky.“ Pan Kotva hleděl na babičku s vytřeštěnýma očima, stejně jako všichni ostatní. • 98 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179823