se do ní až po uši a možná ještě o trochu výš. Ona do mě myslím taky, jenomže jestli si to myslím správně, to nevím. Pár dní na to jsem odjel na moře a pak už jsem ji nikdy v životě neviděl. Když jsem po roce přijel na svou první dovolenou do Prahy, šel jsem hned k Rokytce do toho domečku, jenomže on už tam nestál. Rybáři tehdy rozšiřovali koryto řeky a domky se musely zbourat. Takže jsem nakonec zůstal sám, protože žádnou takovou jsem už na celém širém světě nikdy nepotkal.“ Když pan Kotva dovyprávěl, rozhostilo se po celém pokoji zvláštní ticho. Všichni přemýšleli o té nešťastné lásce pana Kotvy a nikdo z nich si nevšiml, jak se babičce ze Žižkova rozhořely tváře. Zpozorovali to teprve ve chvíli, kdy promluvila: „To kolo bylo celé černé, mělo značku ČEZET a mělo na straně natržené sedlo. Dívenčin kabát měl modrou barvu a jak si ho námořník oblékl na mokré šaty, musela ho sušit ještě dlouho potom, co se sebral a odplul na moře. Když dívenka věšela námořníkovy mokré šaty nad kamna, spálila se na pravém lokti. Přitom si všimla, že námořník má na břiše jizvu jako hrom. Tvrdil jí, že se popral s medvědem, ale ona se smála a vůbec mu to nevěřila. A milovala ho úplně stejně jako on ji, jenomže když odjel a ani se pořádně nerozloučil, jak spěchal na to své moře, naštvala se a namluvila si ředitele banky ze Žižkova. Pak se k němu odstěhovala i s rodiči, protože dům u Rokytky musel skutečně ustoupit rozšiřování řeky.“ Pan Kotva hleděl na babičku s vytřeštěnýma očima, stejně jako všichni ostatní. • 98 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179823
„To s tím sedlem, popáleným loktem a jizvou na břiše – to všechno je pravda pravdoucí! Historku s jizvou jsem si skutečně vymyslel – nebyl to medvěd, ale poranil jsem se o hřebík na stožáru při výcviku na akademii! Jak to proboha všechno víte?“ „Vím to proto,“ řekla babička, „že ten loket mě občas pálí dodneška. Pokaždé, když si vzpomenu na lumpa, který si klidně odjel na moře a vůbec ho nezajímalo, že bych třeba chtěla jet s ním. Já jsem si totiž vždycky přála prožít život na moři, třeba jako kuchařka.“ Teď už to pochopili všichni. Ta krásná mladá dívka, která vytáhla pana Kotvu z Rokytky, byla babička ze Žižkova! To bylo druhé největší vánoční překvapení, které kdy zažili. První bylo, když našli bedničku se zlatem ve své staré lodi, no a teď tohle. Najednou se oči pana Kotvy zaleskly a začaly z nich padat slzy, až to ťukalo o koberec. To víte, milé děti, takové námořnické slzy jsou těžké jako lodní šroub a slanější než všechny oceány dohromady. „Ale no tak, Honzíku,“ řekla babička, „přece bys nebrečel! Správní námořníci přece nepláčou.“ „Ale pláčou,“ řekl pan Kotva, vstal a objal se s babičkou. „Každej správnej námořník si může jednou za život pořádně pobrečet. Já jsem ještě nikdy nebrečel, takže jsem si to vybral teď. Ale stálo to za to, viď?“ A dal babičce tři obrovské námořnické pusy, které mlaskly jako vlny, které za pří livu naráží do boku lodě. Všichni měli radost z toho šťastného setkání a z toho, že pan Kotva nebude už nikdy sám, stejně jako babička ze Žižkova. • 99 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179823
Dandu napadlo, že se takhle jednou setká její maminka se ztraceným tatínkem, a bylo jí ještě veseleji. Radovali se a veselili a najednou vykřikl Toník: „Už ho vidím! Já ho vidím!“ Podívali se na Toníka, který ukazoval do chodby na věšák s oblečením a volal: „Vidím zlaté prasátko, dočkal jsem se!“ Maminka šla do předsíně, sundala z věšáku světleoranžovou kabelku s pozlaceným zapínáním, kterou jí tatínek přivezl z Havaje, a řekla: „Měl by ses Toníku konečně najíst, zdá se mi, že začínáš šilhat hlady!“ A skutečně. Toníkovi šlo jedno oko směrem ke kabelce na věšáku a druhé přímo do mísy s vánočním cukrovím. To se teprve všichni smáli, když se mu do těch šilhavých očí podívali. A nejvíc se smáli, když se Toník vrhnul na cukroví a nacpal si do pusy naráz deset vanilkových rohlíčků. Musel přece dohnat to celodenní hladovění! Takhle šťastné a veselé Vánoce ještě nikdo z nich nezažil. Škvírami ve dveřích bytu pronikal takový smích, že paní Slepičková, která bydlela naproti přes chodbu, řekla manželovi: „Slepičko, přepni televizi na jinej program, bude tam asi větší legrace než ten tvůj vánoční koncert lesních rohů, když se vedle pořád tak smějou!“ Vedle se skutečně smáli, až se stěny třásly. A smáli by se určitě ještě dlouho, kdyby je nepřerušily tři mohutné rány do vstupních dveří. Bylo to, jako by jim někdo chtěl vtrh• 100 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179823