Jawa, můj osud o kanadská víza. Přijal je konzul a paní Išce zůstala ta audience navždy v paměti: „Po diskusi o vzdělání a práci, co manžel dělal v ČSR, mu konzul řekl, aby udělal řadu dřepů a klencáků. Snad to byl předpis z doby, kdy do Kanady emigrovali a byli přijati pracovníci do zemědělství a na kácení lesů. Musela jsem se smát, když tam v té přepychové kancelář manžel ve svých nejlepších šatech na krásném peršanu dělal dřepy“. V Bremerhafenu nastoupili 10. dubna 1951 na švédskou loď Anna Salén a spolu s 1300 dalšími emigranty odrazili ještě téhož večera od evropských břehů.
Kanada Emigraci do Kanady usnadnil Ing. František Karel Janeček, který tam už žil se svou novou manželkou. Na příslušných úřadech se zaručil, že rodině Freiů zajistí na jeden rok ubytování a živobytí. Byl to velkorysý závazek, vždyť se týkal pěti lidí. „Francie byla ve stavu rozvratu, ve Švýcarech by byl mohl náš syn dokončit studia jen když podepíše, že po ukončení půjde praktikovat do afrických kolonií, a do Ameriky jsme také nechtěli, protože by byl musel jít na vojnu, byla korejská válka. Že se v Kanadě musí platit vysoké školné na univerzitách, to jsme nevěděli,“ napsala paní Freiová. Po desetidenní plavbě vystoupili v Halifaxu, odtud pokračovali dál vlakem do Ottawy. Zakotvili na příštích pět týdnů v domě Ing. Janečka, příliš malém pro pětičlennou rodinu. Koncem května se přestěhovali do prvního bytu. Jediný, kdo z rodiny sehnal práci, byl Sláva – přijali ho jako řezníka v kuchyni na stavbě letiště. Kanadský průmysl se během války rozvinul, hospodářství se vzmáhalo, přibývalo imigrantů, vraceli se demobilizovaní vojáci. Ing. Janeček se rozhodl zakoupit pozemky a stavět na nich domy, které navrhl dr. Frei. Založili společnost Individual Home Construction Ltd., v září stál první dům. Ing. Janeček však onemocněl, byl nerozhodný, jeho švagr radil nestavět dříve, než prodají první dům. Tohle nebyl Freiův styl. Práce se vlekla, zima na krku, vyhlídky slabé. Navíc se vrátily bolesti na prsou, lékaři zjistili extrasystoly, měl ležet, ale pracoval. V lednu 1952 přišel dopis od Hynka Wohanky z Bolívie. Ať přijede za ním a pomůže mu vybudovat závod na opravy vznětových motorů a vozidel. Stavební práce v Kanadě ustaly, zatímco Wohanka nabídl dvouměsíční plat v La Paz. Nic nebránilo odletět do Jižní Ameriky. S Wohankou strávil dr. Frei šest týdnů, během nichž vypracoval projekt velkého závodu „Fiat & Motorbol“ včetně stavebních plánů a rozpočtů. Když byl s prací hotov, chtěl se vrátit. V den odletu vypukla v Bolívii tzv. Aprílová revoluce a dr. Frei si zopakoval květen 1945. Po třech dnech, které strávil většinou leže na zemi s kulkami nad hlavou, boje utichly, takže nasedl do letadla a vrátil se zpět. S Wohankou se dohodli, že se v září vrátí s manželkou a nejmenší dcerou Helenkou, aby pomohl s rozjezdem společnosti. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180893
Kanada / Poslání Doma se ukázalo, že Ing. Janeček nebyl schopen firmu vést, propásl zakázku za 11 000 dolarů, stavby se zastavily, tři zaměstnanci museli na dovolenou. Dr. Frei se tedy opět pustil do práce, tvořil plány na rekonstrukce a stavby domů, přes den pomáhal na stavbách, vozil materiál, v noci pracoval na projektech a na úkolu pro Wohanku. Pak začaly z Bolivie chodit znepokojivé zprávy, nová vláda tam podnikala podobné kroky jako ta československá po květnu 1945. Tohle už nebude dr. Frei podstupovat. Avšak dřít ve firmě s Janečkem už by také nevydržel. Koncem léta se rozešli, v polovině září nastoupil dr. Frei do Canadairu v Montrealu. Pracoval jak byl zvyklý, bojoval s vysokým tlakem, ale nepolevil. Na začátku roku 1953 se stal členem týmu, který organizoval práci na novém letadle T 36. Na jaře přiletěl z Paraguaye dr. Šísler, bývalý vedoucí prodeje v Jawě, který část války prožil v koncentračním táboře. Teď ho dr. Frei přivedl do firmy, v Montrealu si spolu najali byt. Freiova rodina žila v Kingstonu, kam za ní dr. Frei jezdil každých čtrnáct dnů na víkendy. Ani práce v leteckém průmyslu nepřinesla dr. Freiovi uspokojení a definitivní zakotvení. To, čemu se v životě věnoval nejvíce, motocyklům, nemělo v Kanadě s ohledem na dlouhé zimy valné vyhlídky. Rozhodl se vést autoškolu, která dva roky velmi prosperovala, se známým ještě začal vyrábět kovový nábytek. Nebylo nač si stěžovat, s výjimkou zdravotních problémů, které se ovšem dařilo průběžně léčit. Nakonec mohl být spokojen. Nebyl. „Chci zachytit alespoň něco z toho, co nyní prožívám a co se mi stále více zdá být začátkem mého skutečného poslání v životě tak, jak se mi od mládí jevilo, i když jsem nikdy nevěděl, co to bude a kdy to bude. Nevím to vlastně přesně ještě ani dnes, ale cítím stále jasněji, že čas se naplňuje a že přijde brzy chvíle, kdy můj skutečný úkol bude stát přede mnou, přesný a jasný, a kdy budu muset začít s jeho plněním.“ Takřka padesátiletý muž, který toho měl za sebou tolik, že by to vydalo na několik životů, stále čekal na úkol, definitivní poslání, které má splnit. Jako hluboce duchovně založený člověk byl přesvědčen, že ještě nenašel to, čím by naplnil svůj život. Věřím v Boha. Ale věřím svým způsobem, nemám rád lidské divadlo římskokatolického kostela. Věřím v princip života, vládu moci a síly Vesmíru, která vše řídí a vede podle zákonů, nám – lidem – neznámých, vládu moci a síly, které lidé i já nazýváme Bohem. Jeho existence je nesporná a jeho milost bezmezná. Já měl již to štěstí, že jsem viděl a slyšel a že vím.
Poslání Paní Iška rozhodně nesložila ruce v klín. Nejenže se starala o rodinu, ale hned od začátku začala také šít pro sousedky, aby přispěla do rodinného rozpočtu. Když se zdokonalila v angličtině, nastoupila jako sociální pracovnice, tedy v oboru, který doma začala studovat. Rodina se s nejmladší Helenkou přestěhovala do Montrealu, Sláva a Pavla zůstali v Kingstonu, kde studovali. Zásadní změna nastala, když paní Iška přijala práci v FWA – Family Welfare Association, Společnosti pro sociální péči o rodinu. Nebyla to však ani tak změna pro ni, jako pro jejího manžela, když mu oznámila, že se v FWA uvolnilo místo administrativního ředitele. Dr. Frei se společníkem 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180893
Jawa, můj osud měli právě před uzavřením výhodného kontraktu s rozsáhlou kanadskou obchodní sítí Simpson Sears na jejich kovový nábytek, jeho podnikání se konečně začalo dařit. Má se toho vzdát? Má se místo byznysu a zajištěné budoucnosti věnovat sociální péči? Nehledě na finance, je to přece jen jiný obor než motocykly, autoškola či židle. „Stojím pravděpodobně na rozhraní svého života, před rozhodnutím, které může znamenat přelom a přechod k práci, o níž sním a po níž toužím, i když přesně sám nevím, jaká bude,“ zapsal si 28. ledna 1956. Začátkem února do FWA nastoupil. Ve svých dvaapadesáti letech začal nový život. Ředitelka společnosti hned pochopila, koho získala. Nejprve se rozhodl dát do pořádku chaoticky vedené finance. Stálo ho to mnoho úsilí, musel překonat nechuť a nevraživost účtárny, ale vyhrál na celé čáře. Zaplatil to třemi týdny v nemocnici, třemi týdny domácího léčení a nakonec ještě infarktem. V červenci opět nastoupil. Vpravil se do problematiky a začal organizovat činnost FWA a její aktivity. Prodali staré budovy a pod jeho vedením a podle jeho návrhů postavili nový objekt sociální péče. Organizačně i pracovně se FWA dostala na skvělou úroveň mezi podobnými institucemi v celé Kanadě. V roce 1956 se otci paní Išky podařilo legálně vycestovat do Kanady, kde už natrvalo zůstal. Bylo to pro všechny šťastné setkání. Paní Iška se tedy starala o dalšího člena domácnosti, navíc začala při zaměstnání studovat na univerzitě sociologii. Po čtyřech letech získala titul Master of Social Work. Po absolutoriu se stala ředitelkou v jednom z místních sociálních ústavů. Dr. Frei dál působil v FWA, až do roku 1959, kdy se změnila situace. FWA předala velkou část svých klientů městu a změnila systém podpory potřebným rodinám, které přestala podporovat finančně. Nastala nová situace, kdy počet zaměstnanců převyšoval racionální potřebu, obava o místo pokazila vzájemné vztahy. Dr. Frei zvažoval další kroky. Má odejít? Vrátit se k podnikání? V roce 1961, ve svých sedmapadesáti letech, po všech životních útrapách, kdy většina jeho vrstevníků plánuje důchod, se rozhodl, že půjde dál studovat, stane se Master of Social Work. „Vždycky jsem si uvědomoval, že vše, o čem jsem v životě přemýšlel a o čem jsem i psal, byla sociologie, psychologie, filosofie… Vidím již jasně svou cestu a vím, že už jen krátká doba mne dělí od okamžiku, kdy začnu svoji hlavní práci. Po čtyřech letech ukončil univerzitu s vyznamenáním, uznali mu i doktorát z Prahy. Po promoci v červnu 1963 mu nabídli místo ředitele výzkumného projektu, který řešil sociální problémy v měnícím se centru města. Současně byl jmenován profesorem na McGillově univerzitě. Byl ve svém živlu. Ano, stál před úkolem, na který celý život čekal. Přednášel a vedl projekt, jehož se snad poprvé účastnily anglické a francouzské instituce v harmonické spolupráci. Po jeho dokončení se stal ředitelem anglických sociálních ústavů. Nikdy ho práce nebavila tolik, jako teď. Pak přišel nález na plicích a operace, po ní zástava srdce a takřka klinická smrt. Měl štěstí v neštěstí, díky včasnému zásahu překonal krizi a zotavil se. Znovu se pustil do práce. V pětašedesáti se stal ředitelem největší nestátní kanadské instituce, působící v oboru sociální 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180893