Když míjeli schovaného Jakea, Cassie upřeně hleděla na dveře, aby ho neprozradila. Sir Alric otevřel dveře a zavedl Cassie dovnitř. Světlo bylo ztlumené, ale místnost vypadala stejně elegantně jako zbytek akademie. Zapůsobila na ni tma vě červenými koženými křesly, barokními lampami, propracovaným obložením a barevnými obrazy. Za hlédla i lidi, které zná: Kateřinu, Keiko, ruskou matu rantku, která s ní chodí na šerm. Byli tu i jiní z krás ných Vyvolených, ale Ranjit ne. A na vysoké zlacené židli seděla Alice se stříbrným pohárkem v ruce, celá ztuhlá a omráčená. „Keiko.“ Hlas sira Alrica byl klidný, ale zněla v něm ledová hrozba. Japonka se otočila a její tvář byla bledší než jindy. „Co tu dělá Alice?“ „Ona… to je, já…“ „Spolubydlící,“ zasyčel, „je třeba respektovat.“ „Já jsem jen…“ „A o veškerých nočních schůzkách byste mě měli informovat, není to tak?“ Pokorně odpověděla: „Samozřejmě, sire Alricu. Omlouvám se.“ Cassie sice Keiko neměla ráda, ale zdálo se jí, že re akce sira Alrica na tenhle večírek je dost přehnaná. Prsty, kterými ji držel za paži, byly jako z ocele. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183896