98 každý sám vzpomínkou nebo s ještě jednou vzpomínkou Františka Horáčka: „Zdánlivý rozpor mezi rozšířenými studiovými verzemi a komornějším provedením koncertů už není tak propastný jako dřív. Obě položky se vstřícně přiblížily: studiová aranžmá nehýří vrstvami nástrojů, ale soustřeďují se na švih rytmiky a kytarové barvy, živý Marsyas zase s dnešním nováčkem hraje před lidmi pestřeji, električtěji. Člověka napadne kacířská myšlenka, jak by to dopadlo, kdyby přibrali ještě řádného bubeníka a podlehli tak totálnímu zbigbítování,“ předvídal Horáček další kapitoly Marsyasu. Ve studiu se k Marsyasu skutečně připojil nejen bubeník Jaroslav Petrásek a tablista Vlastimil Marek (sic!), ale také o generaci starší klávesista Petr Skoumal (!). Když album koncem roku 1984 vyšlo, bylo však v Marsyasu už zase všecko jinak. Po dvanácti letech spolupráce Petra Kalandry a Zuzany Michnové skončila. Spolu s Kalandrou odešel z Marsyasu také Jaroslav Olin Nejezchleba: „Mám pocit, že jsme se tenkrát hudebně vyčerpali. Byli jsme pořád kamarádi, nebyl žádný problém, ale cítili jsme, že začínáme upadat do stereotypu. Pořád ty samé písničky, pořád na podobných místech, a každý jsme měli bokovky. Petr Blues Session, kytarista Pavel Skála jamoval s Ivanem Hlasem, já si občas zahrál s Vláďou Mišíkem. Zdá se mi, že tyhle boční záležitosti nám připadaly zajímavější, tak jsme se dohodli a šli každý svou cestou.“ Zuzana Michnová musela to pnutí cítit: „V podstatě se mi ulevilo, když mi kluci včetně Kalandry oznámili, že odcházejí. Smůla byla jen, že mi to pověděli v okamžiku, kdy jsme v Lucerně Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184050
99 Zuzana Michnová nastupovali na jeviště. No, to jste si vybrali tu pravou chvíli, řekla jsem jim na to.“ Jak to bylo doopravdy, nejspíš už nikdy nikdo nepoví, možné je i to, že už to vlastně nikdo neví. Mosty přes rozbouřené vody těch časů byly plné nášlapných min; stažené opony zapomnění jsou dnes milosrdné. Když Kalandra, Skála a Nejezchleba, tedy Synové Velké medvědice (tak si tehdy hoši z Marsyasu říkali), Michnovou opustili, zbyla si Zuzana sama; práce však měla dost. Od počátku roku 1985 pracovala na společném albu s Michalem Pavlíčkem, které nazvala Rány. Michal byl v té době tak trochu bez angažmá. O obnovení Pražského výběru pod názvem Výběr se začalo teprve opatrně diplomaticky jednat a Stromboli byli zatím hudbou budoucnosti. Definitivní podoba Zuzaniny sólové desky vznikala na podzim 1985 ve studiu „A“ Československého rozhlasu a vedle obou protagonistů se na ní podílel ještě bubeník Klaudius Kryšpín. Michal obstaral z velké části hudbu, Michnová napsala všechny texty (zmiňme alespoň Lucrezii Borgiu či titulní skladbu). „Myslím, že já i Michal Pavlíček jsme se na tom projektu hodně naučili. Já jsem především objevila nahrávací studio. Ale naše spolupráce byla přínosem i pro Michala. Desku jsme točili krátce předtím, než založil kapelu Stromboli. Jsem přesvědčena, že kdyby se mnou to album nedělal, neuměl by pro Stromboli napsat písničky, do té doby byl spíš na takové ty zvukové plochy, bloky. Jeden druhému jsme zkrátka něco dali, to je vždycky fajn,“ tvrdí s odstupem času Michnová. Pravda, s Marsyasem byla navyklá zpívat Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184050
100 každý sám především před lidmi, zde najednou pochopila, že hudba může vznikat i ve studiu. Nejspíš pod tímto vlivem vystavěla Zuzana v roce 1985 úplně novou skupinu. Marsyas se nebývale rozšířil a už na první pohled vypadal jako ryzí rocková kapela. Po Pavlovi Skálovi se dvorním rádcem Michnové stal klávesista David Noll, namísto Olinova violoncella zněl saxofon Václava Bratrycha. Úderku Marsyasu tvořili kytarista Petr Pokorný, baskytarista Jiří Veselý (oba Etc…) a bubeník (a programátor) Jiří Chlumecký. S jádrem téhle sestavy, doplněné o další pozoruhodné hosty (třeba Petr Roškaňuk ze Žlutého psa) nahrála Zuzana jediné album: V přítmí (1989), z nějž vyčnívaly skladby S Luisem (věnováno španělskému režisérovi Buñuelovi) a Velkoměsto. Nejvíc se lišily názory na zvuk téhle kapely, zlí jazykové tehdy tvrdili, že takto by se to nejspíš líbilo Oskarovi, ale každopádně to byla labutí píseň Marsyasu. Zuzana začala plnit další mateřské povinnosti a zvlášť v první polovině devadesátých let musela muziku obětovat: „Dělala jsem manažerku a produkční, v těch oborech mám za sebou neskutečné věci, o kterých ani dneska nemůžu mluvit, protože by tomu nikdo nevěřil.“
Petr Kalandra Zapadající slunko „K textovým komisím čas od času chodila každá kapela, která hrála na veřejnosti. Vysvětlovaly se tam Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184050