„Zkoušel jsem to. Poklop je moc těžký.“ „Udusil byste se tu.“ „Ne.“ Joffo ukázal na světle pistoli. „S tímhle ne.“ Stoupal po schodech. „Oni zase přijdou.“ Šel jsem za ním. „Kde je Chantal?“ „Pryč.“ „Kde?“ Stáli jsme vedle sebe, zavřel poklop a natáhl přes něj koberec. „Moji dceru už neuvidíte, monsieur.“ „Já nemůžu za to, co se stalo!“ Joffo postavil pohrabáč na místo. „Musím své knihy nechat na holičkách,“ povzdychl si. „Za to můžete.“ Sfoukl svíčku a vedl mě k pultu. Tápali jsme ke dveřím. Než jsem odešel, pověděl jsem mu, co se stalo s holičem. Mučení jsem zamlčel. Joffo se sklonil, zvedl urvaný dveřní zvonek. Jen tupě zaťukal. „Nepokoušejte se nás najít, pane.“ Ohlédl se na zpustošený knižní svět. Bez rozloučení jsem vyšel ven. Na okamžik se zastavil u balvanu, na kterém jsem poprvé uviděl Chantal. Jakou knížku to tehdy četla?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185727
17 Té noci jsem odstranil všechno německé na svých věcech. Odstříhal jsem značky, všechny nápisy zničil do nečitelnosti. Dokonce i číslo bot na podrážce, německý způsob značení, jsem nožem vyškrábal. Druhý den jsem požádal Leibolda o rozhovor. Nikoli u okna na zahradu jako obvykle, stáli jsme proti sobě v kanceláři. Jsem desátník wehrmachtu, začal jsem, žádám proto, abych byl přeložen ke své dřívější jednotce. „V rue des Saussaies se vám už nelíbí?“ Leibold promluvil vlídně, ale vycítil jsem v jeho tónu číhavost. Zvěsti o invazi, které v poslední době kolují, výrazně posílily odboj. Denně naším oddělením procházely desítky zatčených; často byl výslech jen předehrou zastřelení. Přiznal jsem Leiboldovi, že výslechy mě deptají. „Ti lidé jsou nepřátelé říše!“ Hauptsturmführer zdůrazňoval každé slovo. „Kdybyste byl na frontě, musel byste nepřátele zabíjet vlastníma rukama.“ V nastalém tichu bylo slyšet, jak kolem projíždí nákladní auto. „Chcete snad to, desátníku?“ Slunce kreslilo tvrdý kříž na obílenou stěnu. Upíral jsem oči na světlou skvrnu za hauptsturmführerem. „Prosím o přeložení,“ opakoval jsem. Můj hlas zněl cize. „Dám vám vědět, jak jsem se rozhodl.“ Naklonil se nad psací stůl. Toho dne jsem překládal výslech dvou Francouzek, jež se vloupaly do zajateckého tábora, aby uviděly své manžely. Když jsem pozdě odpoledne vycházel z kanceláře, bavila se Rieleck-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185727
-Sostmannová s untersturmführerem. Vyprávěl jí, že ten zatčený holič umřel na následky zranění. „Řecko, když budeš mít štěstí,“ poznamenal Hirschbiegel. Seděli jsme vedle sebe na jeho posteli. „Možná Rumunsko. Snaž se dostat do hor.“ Růžové, masité ruce mačkal mezi koleny. Venku se ohlašoval krásný podzimní večer. Za protějšími štíty zářilo nebe, vzduch se ochladil. „Rumunsko?“ Pokoušel jsem se představit si mapu Balkánu, kterou si odtamtud přivezl můj major. Tužkou na ní byly naškrábnuté poznámky jako: ozbrojený sbor bandy Jossip nebo XII. partyzánská divize; na Balkáně se zřejmě válčilo proti banditům. Mlčeli jsme; nikdo z nás se nezmínil o Rusku. Proč by se měl Leibold zdráhat poslat mě zrovna tam? „Nechceš ji předtím ještě vidět?“ zeptal se Hirschbiegel. „Jsou pryč,“ odpověděl jsem. „Nejspíš na venkově.“ „A v rue Faillard je prázdno,“ povzdychl si poručík. „Škoda.“ Pili jsme koňak. „Pusť mi ještě jednou tu píseň,“ požádal jsem. Hirschbiegel vyškrábl z kelímku trochu brilantiny a roztíral ji v dlaních. Vstal jsem a zamířil k polici. „Příští duben už určitě nebudu v Paříži.“ „Promiň, smůla,“ omlouval se, když jsem našel hnědý obal. Vytáhl jsem desku. Byla zlomená na dva kusy. „Sedl jsem si na ni.“ V očích měl náznak ospravedlnění. „Pamatuješ si ještě tu melodii?“ Přiložil jsem kusy k sobě. „Jak to bylo?“ Poručík si potíral vlasy. „No byl to takový šlágr, co má být?“ Četl jsem přepůlený název. Avril prochain. Na písničku jsem si nemohl vzpomenout. Po chvíli jsme se už loudali směrem k Seině, před námi se nesla fialková vůně Hirschbieglovy brilantiny. Nad zeleným a žlutým listím platanů nebe ochladlo, rychle se stmívalo. Vdechoval jsem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185727