další krok a propadla se do díry, ponořila se po pás do vody, a aby neupadla, mávala rukama, jako by dělala tempa, přitom musela strčit ruce s botami do vody. Zmáčená došla na druhý břeh, pokusila se vyždímat sukni, roztřeseně si masírovala stehna a lýtka. Kožené boty byly studené a tvrdé, ale obula se a doufala, že se chůzí zahřeje. Když jí Henning tehdy ukazoval firmu, jeli autem – Inga cestu podcenila, brzy se třásla zimou, zuby jí cvakaly, v puse cítila nakyslou chuť po ginu. Vynořil se měsíc, kolem bylo málo domů, jen samé pastviny. Lekla se, když zpozorovala pohyb – zároveň krávy zvedly hlavu. Přiblížila se k firmě ze strany vjezdu, nemůže projít bránou, pravděpodobně je s ním Truda. Inga se rozběhla na pole, obešla halu, dostala se k hromadám dřevěného odpadu, klesla do deštěm změklých hoblin. Kancelář byla nízká stavba, svítilo se tam, doufala, že v tmavých šatech ji nikdo neuvidí. Přesto se plížila v předklonu, pod oknem se ještě víc přikrčila, zvedla oči, nosem se dotýkala římsy. Uviděla otevřené pořadače, dva šálky, kus chleba, svítila jen jedna lampa visící od stropu. Do kanceláře vešel Henning, zastavil se pod lampou, osušil si ruce, přehodil ručník přes opěradlo židle, přitáhl jeden pořadač a sedl si. Sčítal, tužka mu poletovala od položky k položce, rty se mu němě pohybovaly, zapsal výsledek, ale nedůvěřoval mu a počítal ještě jednou. Inga se trochu narovnala a dívala se na něj nad jeho kolonkami. Počítající uvnitř, ona venku, kdyby jí nebyla tak strašná zima, vydržela by tak celou noc. Náhle ji spatřil a hleděl na ni s úžasem, jako kdyby mu někdo hrál divadlo. Naznačila otázku, zda je to bezpečné, vyskočil ze židle, narazil bokem do psacího stolu a otevřel okno. „Co to má znamenat?“ Rozhlédl se vpravo vlevo, jako by se obával, že přišla s doprovodem.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185728
„Truda?“ zeptala se Inga. „Tvoje šaty?“ odpověděl otázkou. Vyprávěla mu o řece. „Jsi úplně šílená.“ Chytil ji pod rameny a zvedl, postavila se na římsu. „To usušíme.“ Šel ke kamnům, kde bylo všechno připravené na podpal. „Táhnou dobře, za chvíli tu bude teplo.“ Henning přidržel hořící zápalku v kamnech; když se otočil, stála před ním Inga ve spodním prádle. Vzal od ní šaty, vyždímal je, kapky se smísily s prachem na podlaze. „Ale nemám tu nic pro tebe…,“ pátravě se rozhlédl kolem, vzal z věšáku své sako a položil jí je přes ramena. Inga se přitiskla k jeho paži, upravil na ní sako, její důvěrnost ho děsila. „Co bys dělala, kdyby tu byla Truda?“ Utekla bych domů, lhala Inga, odpoutal se od ní, otevřel dvířka kamen, ukázal se jasný plamen, prohrábl oheň pohrabáčem. Když k němu opět přikročila, zavřel dvířka a hledal, kde je na šatech největší mokrá skvrna. Nepověsil je na židli, ale přehodil si je přes rameno, přešel k oknu a něco poznamenal o měsíci. Inga šla bosa za ním, stoupla si na špičky a políbila ho; zmátlo ho to, konečně pootevřel pusu. Lehce mu skousla rty a táhla ho za sebou, couvala, až se opřela o psací stůl, rozevřela nohy, Henning mezi ně zvolna vstoupil; opatrně jí stahoval prádlo. Líbali se, Inga ho jednou nohou objala, rukou mu vjela do vlasů. Nesl ji přes místnost, blízko u kamen klesl na židli, sedla si mu obkročmo na klín. Henning byl napůl svlečený, funěl jí na břicho. Ruce mu klouzaly po jejím těle, jako by nemohly uvěřit, že Inga podnikla tu dlouhou cestu, aby přišla za ním. Tentokrát nebyl opatrný, chytil ji zezadu, rozhoupal židli, zaklonil se a s výkřikem se na ni díval. Se smíchem ho líbala, paže mu klesly, dřevo v kamnech praskalo. V příštím okamžiku se v Henningově tváři objevila starost, bezmocně se pokoušel vstát, Inga mu sklouzla
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185728
z klína, zvedl se a kouknul na to nadělení, pak přes to všechno natáhl kalhoty. Zapomněl, že má pořád ještě přes rameno její šaty, teď je rozložil na židli, aby uschly. Sedli si na kraj stolu, Inga natáhla nohy ke kamnům a nastavila prsty teplu. Za dvířky probleskovaly plameny, vnímala tvrdý stůl a Henningovo rameno, mluvil o stavu firmy, o problematickém věku chlapců, o Trudině zdraví. Zvolna pochopila – hovořil o nemožnosti, neproveditelných plánech, nadějích, které nedokáže naplnit. Inga by chtěla jen sedět, bezmyšlenkovitě se oddávat radosti, nejraději by nic nevěděla ani se nedozvěděla, ale Henning ji stahoval zpátky, mluvil a v řeči konstruoval překážky, objasňoval těžkosti. Zeleně natřená dvířka byla pootevřená, mají zvláštní rozměry, pomyslela si Inga, šířka je větší než výška, vystupují z nich masivní kovové čepy. Počítají se jen věcné hodnoty, citoval Henning jednou Trudu – v kovové skříňce se však věcné hodnoty skladovat nedaly, ani chleba, uzený bůček nebo zimní kabát – a přece vypadala tak nedobytně, že rozněcovala žádostivost. V zámku byl zasunutý Henningův klíč, jaký spravuje obsah, a proč v noci? Inga souhlasila, když jí nabídl, že přinese likér. „Bezinkový,“ zavolal ve dveřích, košile mu vzadu visela přes kalhoty. Opřela se rukama o kraj stolu, jedním skokem seděla v podřepu před trezorem. Svazek klíčů zacinkal, stiskem ho umlčela. Těžká dvířka se otevřela, ale ve slabém světle nebylo vidět, co je vevnitř. Inga sáhla dovnitř, mezi prsty ucítila papír, zklamaně vytáhla svazek hnědých bankovek. Zlato a stříbro, vzpomněla si na starou operetní melodii, kterou zpíval Erik – jednou rukou pátrala v trezoru, druhou zastrčila hnědé bankovky do kapsy Henningova saka.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185728