KAPITOLA II.
Individuální pracovní smlouva a volba práva. Dalším typem smlouvy regulované v režimu hmotněprávního omezení je individuální pracovní smlouva. Rovněž zde vytvoření autonomní definice tohoto typu smlouvy může v určitých případech přinášet problémy. Ne snad v základním vymezení, spíše v okrajových otázkách tam, kde existují určité styčné body s jinými typy smluv. S odkazem na některá rozhodnutí, která se objevila u Bruselské úmluvy,38 lze základní znaky individuální pracovní smlouvy vymezit následovně. Základním charakteristickým kvalifikačním znakem je závislá práce a její vymezení se k podnikání jako nezávislé činnosti.39 Jde o činnost, kde obě strany (zaměstnavatel a zaměstnanec) existují v určitém socio-ekonomickém prostředí, které do jejich vztahu vnáší určitá specifika daná jak sdílením určitých společných zájmů, tak rozdílnými pozicemi. Naznačit cestu může dát i odpověď na otázku, kdo nese riziko. Zajímavá může být otázka souběhu pozic, tj. současné zaměstnávání společníka s. r. o. Zajímavý pohled může mít soudce z jiného státu pro hodnocení tzv. švarcsystému, který se v různých podobách objevuje. Dále lze za kvalifikační znak považovat odměnu a osobní výkon práce. Naopak toto ustanovení nedopadá na kolektivní smlouvy. Tam se plně uplatní článek 3 a 4. Volba práva. Článek 8 odst. 1 připouští volbu práva ve stejné koncepci, jako je tomu u spotřebitelských smluv. Základní režim je postaven na ochranných kogentních normách určených právních řádů (uvedeny jsou v následujících odstavcích pro náhradní hraniční určovatel). K uvedení těchto právních řádů se vrátíme v další kapitole. Příklad. Slovenský podnikatel uzavře smlouvu s dělníky z České republiky. Pro smlouvu lze zvolit jakýkoli právní řád. Nicméně ochranné kogentní normy práva země kde, případně z níž, zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svou práci, nebo kde se nachází provozovna, která dělníka zaměstnala (nelze-li místo dle první varianty určit), nebo vyplývá-li
38
39
266/85 Hassan Shenavai vs. Klaus Kreischer; C-125/92 Mulox IBC Ltd vs. Hendrick Geels; 133/81 Roger Ivenel vs. Helmut Schwab; Hassan Shenavai vs. Klaus Kreischer. C-53/81 Levin vs. Staatssecretars van Justitie; C-66/85 Lawrie-Blum vs. Land Baden Würtemberg; C-138/02 Collins vs. Secretary of State for Work and Pensions.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186333
Určení rozhodného práva pro závazky smluvní a mimosmluvní z celkových okolností, že je smlouva úžeji spojena s jinou zemí, než je země uvedená v předchozích variantách, použije se právo této jiné země.
Otázkou je, zda dopadá i na tyto situace článek 3 odst. 3 Nařízení Řím I. Tedy jde o případ, kdy se zaměstnanec i zaměstnavatel nacházejí v témže státě a v pracovní smlouvě je zvoleno cizí právo. Stěží lze najít argument proč nikoli. Jen v daném případě je dopad zvoleného práva omezen kogentními normami onoho společného právního řádu. Praktičnost takové konstrukce je problematická. V rámci kogentních norem tuzemského práva, které tvoří nepřekonatelný rámec, se potom uplatní ochranné normy určených právních řádů a zvolené právo. V uvedených vztazích je dán mezinárodní prvek i u pracovníků, kteří mají bydliště na území ČR, nicméně nemají státní příslušnost ČR. To je již dnes praktické u vietnamské menšiny či osob pocházejících ze zemí bývalého Sovětského svazu. Případ, kdy by byla uzavřena smlouva v zahraničí, nesporně je případem s mezinárodním prvkem. Problémy může působit i pojem „provozovny“. Tato otázka byla poměrně široce řešena v rozhodnutí Soudního dvora C-384/10 Jan Voogsgeerd vs. Navimer SA. Předmět volby práva. Zdánlivě banální otázka má velmi zajímavý rozměr. Základní současná odpověď je jasná: lze si zvolit právo státu – s výjimkou v úvodu kapitoly zmíněných limitů může jít o jakýkoli právní řád bez omezení na právo členských států EU. Diskuze, které probíhaly v průběhu přípravy, původně směrovaly nařízení na zcela jinou možnost: na volbu tzv. lex mercatoria, nebo alespoň na volbu jednotlivých určených mezinárodních souborů právních pravidel. Volba lex mercatoria byla poměrně záhy zamítnuta. Termín je příliš vágní a obtížně i teoreticky uchopitelný. Druhá varianta se však dostala do návrhu z roku 2005. Znění návrhu Evropské komise z roku 2005, článek 3 odst. 3: Strany si mohou rovněž zvolit jako rozhodné právo zásady a normy hmotného závazkového práva; uvedené zásady a normy musí být uznávány na mezinárodní úrovni i na úrovni Společenství. Nicméně otázky týkající se oblastí, které jsou upraveny těmito zásadami nebo normami a které jimi nejsou výslovně vyřešeny, budou vyřešeny podle obecných zásad, z nichž vycházejí, nebo pokud takové zásady neexistují, podle rozhodného práva při neexistenci volby ve smyslu tohoto nařízení.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186333
KAPITOLA II.
Z odůvodnění vyplynulo, že se mají na mysli zejména Zásady mezinárodních smluv UNIDROIT a Principles of European Contract Law nebo případný budoucí volitelný nástroj Společenství. Tento návrh neprošel. Nebyl jasný rámec, ve kterém by normy existovaly, nebyl jasně zmapován vztah národního práva a těchto předpisů. Navíc, v praxi existují normy, které mají mnohem častější používání než uvedené normy, které byly zpracovány mezinárodními organizacemi. Jedná se o obchodní podmínky FIDIC či o INCOTERMS. Příklad. Jak by mohla vypadat situace, pokud by tento návrh prošel? Strany by uzavřely smlouvu. V ní by byla doložka: „Tato smlouva se řídí Zásadami mezinárodních smluv UNIDROIT.“ Hierarchie norem by potom byla: výslovné ustanovení smlouvy, Zásady mezinárodních smluv UNIDROIT. Teprve otázky neupravené oběma normami by byly upraveny rozhodným právem (určeným volbou práva nebo náhradním hraničním určovatelem). Limity dané veřejným právem či veřejným pořádkem by samozřejmě zůstaly. Jak vypadá situace nyní? V daném případě je nutné určit rozhodné právo. Dle znění doložky je nutné se věnovat náhradnímu hraničnímu určovateli. Rozhodné právo vytváří limity pro aplikaci Zásad mezinárodních smluv UNIDROIT.
Jak formulovat a využít volbu práva. Základními kontraktačními situacemi jsou: ■ volba práva v podobě doložky ve smlouvě hlavní, nebo ■ volba práva jako předmět formulace samostatné smlouvy. První varianta je frekventovanější. V obou případech lze dohodu realizovat jak při vzniku smlouvy hlavní, tak i později. Například formou dodatku ke smlouvě. Z pohledu vazby na jiné normy či situace lze uvést následující možnosti: ■ Formulace kombinující metodu přímou a kolizní. Zde je poměrně zajímavé využití například s Úmluvou o mezinárodní koupi zboží (sdělení č. 160/1991 Sb. FMZV, o Úmluvě o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Česká republika je smluvní stranou). Vzájemná vazba je zde dána především tím, že řada otázek není Vídeňskou úmluvou upravena, některé jsou i vyloučeny. Proto ona vhodná kombinace. Samozřejmě lze tuto doložku kombinovat 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186333