Konec vosí sezóny (Ukázka, strana 99)

Morrowová se zamračila, aby potlačila smích, vrátila se k domu a zavolala dveřmi, ať přijde detektiv strážník Wilder. „Tohle nechám na vás,“ řekla Bannermanovi. „Zařiďte, aby se s ničím nepohnulo–“ „–dokud to nevyfotografují, to já skutečně vím, Morrowová,“ ušklíbl se Bannerman.

Z vchodových dveří vyšel Wilder a zatvářil se provinile, když uviděl, jak se na schodech směje Bannerman s Morrowovou. „Wildere,“ řekla, když pokývl hlavou na pozdrav Bannermanovi, „pojedete se mnou.“ Morrowová a Bannerman se rozjařeně rozloučili a Wilder sešel po schodech k vozu. Morrowová ho následovala. Nastoupili a zapnuli si bezpečnostní pásy. Na odjezdu ještě zahlédli, jak Bannerman s řidičem vystupují po schodech k hlavnímu vchodu. „Hodně štěstí,“ zamumlal Wilder.

Morrowová ocenila, že to řekl. Obměkčilo ji to vůči němu.

Nikdy ho neměla moc v lásce. Byl trochu jednobarevný, i na policajta. Měl vlasy stejné barvy jako pleť a nikdy neřekl nic zajímavého. Podezírala ho z toho, že je jedním z těch agresivních pitomců z jeho směny, on a Harris, i když neměla vážný důvod si to o něm myslet, kromě toho, že ho neměla moc ráda.

Projel opatrně kolem zaparkovaného pohřebního vozu a sjel dolů po strmé vyasfaltované příjezdové cestě. Na hlavní ulici nasvítila čelní světla vysoké stromy a keře. Domy byly posazené hlouběji v zahradách a příjezdové cesty měly osvětlené jako přistávací dráhy. Skoro na konci ulice uviděli ženu v plášti do deště, která šla se skloněnou hlavou po straně vozovky a tenký řemínek kabelky měla přetažený přes hlavu. Podívala se do světel vozu. Wilder zasykal a zastavil před ní. Morrowová si všimla šedých kořínků nahnědo obarvených vlasů, omšelých ramen pláště a odlupující se koženky na řemínku kabelky.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187126

Obličej té ženy byl vybělený světly auta. Sklonila hlavu a zamžourala, než se k autu vydala.

Kay se podívala do okénka, otevřela ústa, aby něco řekla, ale pak se jen velice potěšeně usmála. Morrowová zalapala po dechu. Kay Murrayová, vůbec se nezměnila.

Morrowová otevřela dveře, vystoupila a dveře za sebou zabouchla. „Panebože,“ řekla Kay, „vypadáš tak na dvanáct.“ „Kay.“ Morrowová se chtěla dotknout jejího obličeje. „Kay.“ „Co tady děláš?“ „Jsem u policie.“ „Ne!“ „Jo.“ „Já ty zasraný poldy nesnáším. Jak se ti to stalo?“ „Zakopla jsem.“ Strávily spolu mládí, potloukaly se spolu po nárožích.

Morrowovou už často napadlo, co se s ní asi stalo. Nepatřila k lidem, kteří udržují styky: člověk buď do jejího života patřil, nebo ne. Nebyla ten typ, který občas zajde na kafe. S ní se dalo chodit na koncerty, běhat za klukama, dělat blbosti.

Usmívaly se na sebe, dokud Wilder bezdůvodně neprotočil motor. Kay se na něj podívala přimhouřenýma očima. „Á, to je tenhle. Pěknej čurák. Mluvil se mnou jako s nějakou hajzlbábou.“ „Kde ses s ním setkala?“ „Kousek odsud, v jednom domě, kde uklízím. Kdysi jsem tam pracovala nastálo.“ Ukázala na Glenarvon na kopci. „Říkala jsem, že se tam přijdu podívat, jestli něco nechybí.“ „Vážně?“ řekla Morrowová, která věděla, že budou odvážet mrtvolu. „Nechceš s tím počkat do zítřka? Budu tam po desáté.“ „Tak to se zase uvidíme.“ Kay se málem rozškytala radostí.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187126

Podívala se na Alexino břicho. „Kdy to bude?“ „Jsem v pátém.“ „Seš už dost pěkná.“ „Dvojčata.“ „To je zlej sen,“ vzdychla Kay. „Ty máš děti?“ „Čtyři.“ Kay se něžně usmála. „Čtyři pubertální parchanty.

Dělaj mi ze života peklo.“ Mluvit špatně o svých dětech a přitom zářit hrdostí bylo velmi starosvětské; lichotit jim by působilo příliš vychloubačně. „Nedávno jsem na tebe myslela.

Slyšela jsem o vašem Johnovi. To je vůl.“ „Není to můj John–“ „Ale je,“ přerušila ji Kay. „Ne, ne, nemá se mnou nic společného.“ „Ale má. Je váš. Máte, koho máte.“ Kay se znepokojeně podívala nahoru na jasně osvětlený dům. „Co… co se tam stalo?“ Morrowová by neměla nic říkat, ale znala Kay a důvěřovala jí. „Utloukli ji,“ řekla a ukázala si na obličej. „Sáru?“ „Jo.“ Kay svraštila čelo a sklonila hlavu. „Bože.“ „Znala jsi ji?“ „Jo.“ „Jaká byla?“ Kay nezvedla hlavu. „Celkem milá. Tichá.“ Pousmála se. „Zato její máma byla magor.“ Morrowová viděla, jak Kay ukápla z obličeje velká slza. Nejdřív si myslela, že je to dešťová kapka, ale pak uviděla další.

Náhle ji napadlo, že Kay znala tu zohavenou dívku, dokud žila, že mohly být kamarádky, jakkoli to bylo nepravděpodobné.

Dotkla se Kayina ramena, jako by z ní chtěla sejmout tu tíhu. „Promiň.“ 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187126