„V troskách budov tady kolem jsem vůbec žádné stopy nenašel,“ řekl mu. Poté voják začal obcházet místo, kde v noci tábořili. Zdálo se, že po chvíli cosi našel, protože se náhle začal pohybovat obezřetně a pozorně kráčel po říčním břehu. Zanedlouho se na jednom rozbahněném místě u řeky zastavil a soustředěně se díval na zem. „Našels něco?“ zavolal na něho Eadulf. Místo odpovědi na něho Gormán mávl, aby se k němu připojil, a když k němu Eadulf došel, beze slova ukázal do bláta na zemi. V břehu tam byla hluboká rýha a nedaleko od ní otisky lidských stop. Bylo nad slunce jasnější, co to znamená. „Takže únosci připluli po řece.“ „A ta rýha je od toho, jak příď jejich lodi najela na břeh,“ přitakal Gormán. „Podle její hloubky soudím, že to byla těžká říční loď. Dá se obtížně odhadnout, kolik mužů na ní bylo. Ale loď s takovouto přídí mohla lehko unést šest nebo sedm osob a možná mít i plachtu.“ Eadulf se zadíval na druhý břeh řeky. Viděl tam hlavně pole se strništěm, protože úroda už byla sklizená. Za políčky v jednom místě vyrůstal malý kopeček; jeho holý zaoblený vršek byl stěží vyšší než stromy kolem něj. Gormán se zadíval stejným směrem jako Eadulf a zavrtěl hlavou. „Za řekou toho v těchto místech mnoho není, jen obilná pole a louky pro dobytek a tu a tam nějaká zemědělská usedlost.“ „A co je to za vršek?“ „Říká se mu Dún Bán, ne proto, že by to byla pevnost nebo že by byla bílá. Je to jen kopec z šedivých kamenů, v jehož stínu se člověk může za slunečného dne schovat. Nikdo tam poblíž ale nebydlí.“ Eadulf stočil zamyšlený pohled k řece. „Takže ti únosci připluli po řece. Její tok je jako silnice. Kterým směrem tedy asi pokračovali?“ „Řekl bych, že pokračovali po proudu. Tedy k jihu,“ prohlásil Gormán. „Na jih ke Cashelu?“ řekl Eadulf pochybovačně a zavrtěl hlavou. „Nesouhlasím s tebou.“ „Proč myslíš, že jeli k severu? To je přece proti proudu řeky,“ namítl Gormán. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189321