IV. Medicína a náboženství
107
Kněz mu prohlédne postižené místo na kůži: Když chloupky na postiženém místě zbělely a ono je napohled hlubší než okolní kůže, je postižen malomocenstvím. Kněz ho prohlédne a prohlásí jej za nečistého.
Předpokládalo se, že schopnost vyléčit takovéto nečisté nemoci má pouze Bůh, což také vedlo některé Židy k úplnému odmítnutí medicíny provozované člověkem a ke spolehnutí se výhradně na Boží moc. Vzpomínali přitom na příběh, který zažil král Asa (914–874 př. n. l.); ten totiž nehledal pomoc Boha, nýbrž lékařů, a tak se vředy na jeho dolních končetinách stále zhoršovaly, až jej nakonec usmrtily. V židovských posvátných knihách proto nemají místo nejen lékaři, ale ani kněžští léčitelé. Za jediného léčitele byl považován Jahve. Prorok Elíša doporučoval Naamánovi, postiženému leprou, aby se sedmkrát denně omýval v řece Jordán, a tak se očistil. Jediným chirurgickým výkonem, o němž se zmiňuje Starý zákon, byl rituální obřad obřízky. Převládajícím přesvědčením tehdy bylo, že utrpení sesílá na člověka Bůh, a to buď jako zkoušku, nebo jako trest. „Blahoslavený ten, koho Bůh zkouší,“ prohlašuje Jób, jehož si Bůh vybral, aby na něj seslal velká utrpení. Navzdory tomu však i v hebrejštině existovala díla zabývající se lidským organismem a jeho chorobami. Krev v nich byla chápána jako nositel duše (odtud ostatně vychází zdůvodnění pro přípravu košer masa, z něhož musí být odstraněna krev, nebo pro odmítání transfuzí krve Svědky Jehovovými), zatímco život byl podle tehdejších názorů ukryt v dechu. Na základě představy, že čistota těla odráží i čistotu ducha, byla formulována pravidla osobní hygieny, shromažďování i sexuálních styků a byl vydán zákaz požívání masa nečistých zvířat. Třebaže někteří moderní apologeti židovských zásad tvrdí, že zákaz požívání vepřového masa a mořských plodů ve Třetí knize Mojžíšově měl zabránit přenosu chorob, jako je trichinóza, ve skutečnosti jsou židovské rituály (košer jídlo) v zásadě výsledkem respektování přikázání o nečistém a o očistě. V každém případě ovšem platí, že očistné rituály nepřímo přispívaly k lepšímu veřejnému zdraví; bylo např. zakázáno pojídat pokrmy v blízkosti míst, kde se pohřbívali mrtví nebo skladovaly odpadky, voda se musela před použitím převařovat a odpadky bylo nutno zahrabávat nebo pálit jen daleko za městy či vojenskými leženími. Podle judaistického učení platila povinnost pečovat o nemocné stejného vyznání a kolem roku 400 n. l. bylo doporučeno, aby každá židovská obec měla vlastního léčitele. Křesťané velmi často lidmi židovského vyznání pohrdali za to, že se řídí více zákony než vírou. Tento rozdíl se projevoval i v různých přístupech ke zdraví. Bylo by však chybou nadměrně zjednodušovat;
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189476
108
DĚJINY
MEDICÍNY
ve skutečnosti totiž Nový zákon prezentoval celou řadu terapeutických postupů, a to jak světských, tak církevních. Nalezneme v něm odsouzení příliš drahých doktorů, ale na druhé straně apoštol Lukáš byl sám lékařem. Užití vína jako dezinfekčního prostředku v podobenství o milosrdném Samaritánovi je analogií léčení ran u starých Řeků, zatímco ve Skutcích apoštolských je léčení prezentováno jako záležitost víry – patří k němu i modlení a přikládání rukou. Když Ježíš potkal muže, který byl od narození slepý, zeptal se ho, za čí hřích pyká; člověku postiženému ochrnutím řekl, že jeho hříchy jsou prominuty. Hřích byl tedy považován za příčinu chorob, a proto bylo třeba volit spirituální metody léčby. „Je mezi vámi někdo nemocen?“ ptal se apoštol Jakub. „Nechť povolá starší církve a ti ať se za něj modlí a dají mu pomazání ve jménu Božím; zbožná modlitba nemocného ochrání a Bůh jej opět postaví na nohy.“ Rané křesťanství se vyznačovalo směsicí nejrůznějších přístupů k léčbě lidských nemocí a vytvářelo tak plynulý přechod mezi medicínou a náboženstvím. Řada starých léčitelských praktik byla pouze oblečena do nového křesťanského hávu. Křesťanské chrámy vyrůstaly na troskách pohanských svatyní. A nejvýznamnější léčitelé mezi křesťanskými světci – Kosmas a Damián – byli v jistém smyslu jen jakýmisi replikami pohanské dvojice Kastóra a Polluxe. Křesťanská teologie do sebe vstřebala a současně poněkud modifikovala radikální dualismus některých levantských religiózních a filozofických sekt, které vyzdvihovaly nehmotnou duši a naopak potlačovaly smrtelné tělo, považované většinou za vězení duše. Podle křesťanského učení byl duch věčný, zatímco tělo pomíjivé a slabé. Adam s Evou v důsledku své neposlušnosti v ráji přivedli na svět nemoci a smrt a nahotu proměnili v cosi, zač je třeba se stydět. Asketičtí poustevníci nedělali nic jiného, než že se potlačováním touhy pokoušeli dosáhnout stejných duševních hodnot, jimž se před spácháním prvotního hříchu těšili i Adam s Evou. Podobné názory, které vyžadovaly k povznesení ducha umrtvování těla, byly ovšem v rozporu s humanisticky zaměřenými ideály rovnováhy a krásy, jak je vyznávali staří Řekové. Tato glorifikace utrpení se stala jednou z hnacích sil celého křesťanství, a zejména pak katolicismu. V roce 1897 zemřela na tuberkulózu ve věku kolem čtrnácti let Terezie Martinová, později kanonizovaná jako svatá Terezie z Lisieux. „Bohu se uráčilo nechat mě projít mnoha těžkými zkouškami,“ psala Terezie ve svém deníku. „Jsem skutečně šťastná, že pro něj mohu tolik trpět.“ Současně ovšem křesťanské učení hlásalo, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu, v rajské zahradě tělesné blaženosti, kde nebylo místa ani pro nemoci, ani pro smrt; že zbožní se u posledního soudu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189476
IV. Medicína a náboženství
109
dočkají zmrtvýchvstání, podobně jako byl vzkříšen Ježíš Kristus. Ortodoxní učení proklelo kacířské názory manichejských, podle nichž patřilo tělo ďáblu. Lidské tělo nepatřilo ani ďáblu, ani člověku samotnému, nýbrž Bohu, a podle toho bylo třeba o ně pečovat – odtud také plyne nepřípustnost sebevraždy. Jelikož tedy utrpení a nemoci mohly být jak trestem za špatnost a hřích, tak zkouškou těch, které Bůh miloval, rozhodla se církev plnit i své terapeutické poslání. Nebyl snad apoštol Lukáš oblíbeným lékařem? A neprokázal snad Ježíš Kristus – ačkoli doporučil lékařům, aby léčili jen sami sebe – své zázračné léčitelské schopnosti? Bible zaznamenává na pětatřicet takových zázračných uzdravení, apoštolové v návaznosti na ně později provozovali léčitelské řemeslo jako „dar ducha“. Od samého počátku získávali křesťané mezi těmi, kdo zoufale toužili po uzdravení, nové přívržence své víry a zprávy o zázračných uzdraveních byly šířeny jako doklady vyplněných proroctví nebo léčitelských schopností svatých relikvií, jakými byly např. kapky mléka Panny Marie. Střízlivější duchovní tuto vulgarizovanou podobu víry v léčitelské zázraky zavrhovali a představovali Krista pouze jako lékaře lidských duší. Zatímco členové jednotlivých kongregací přicházeli se svými dětmi ke křtu v naději, že je svěcená voda ochrání před leprou či slepotou, svatý Augustin (354–430) považoval užívání svěcených olejů a relikvií i křest za záležitost Boží prozřetelnosti, nikoli za rutinní léčitelské služby. Celkově zůstala církev kdesi uprostřed, přičemž akceptovala i určitou – byť podřízenou – roli medicíny necírkevní, světské. Křesťanství se však do dějin medicíny zapsalo především řadou velmi prospěšných aktivit. Dále rozvinulo židovskou tradici pomoci bližním a pohostinnosti a původní Ježíšovo doporučení učedníkům, aby pečovali o nemocné a potřebné, institucionalizovalo do podoby diákonů pověřených rozdělováním almužen. Římskokatolická církev založila kolem roku 250 n. l. důmyslný systém, v němž bohatí konvertité poskytovali potravu a útočiště chudým. Po oficiálním uznání křesťanství císařem Konstantinem se almužny mohly proměnit v cihly a maltu. Tak např. Leontius, který v letech 344–358 vykonával funkci biskupa v Antiochii, založil ve svém biskupství několik útulků pro chudé a nemocné; biskup Eustathius ze Sebasteji založil někdy kolem roku 360 chudobinec a svatý Basil vystavěl za branami Caesareji jen pro nemocné, chudé a postižené leprou prakticky celé nové město. Podobné instituce začaly jen o něco později vznikat i v západní části římské říše. Tak např. v roce 390 založila nemocnici zámožná dáma jménem Fabiola (zemřela v roce 399); po dvou nevydařených manželstvích se tato žena rozhodla zasvětit zbytek svého života charitativní činnosti ve prospěch chudých nemocných. „Sbírala bezmocné a slabé na ulicích a silnicích,“ psal její učitel, svatý Jeroným,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189476