ve spánku připlazí k mému hrdlu a zardousí mne, neboť nejsou-li to přímo dvě živé, na mé vůli nezávislé bytosti, pak jsou to určitě dvě křídla jedné budovy blázince, oddělení mužské a ženské, která se jistě jednoho dne spiknou, vtrhnou do administrativních prostor ostatního těla a v kanceláři mé hlavy zabijou nenáviděného ředitele. Jenomže to se zatím ještě nestalo, a čím já si teď budu podávat potravu a čím já si teď budu zlehka, významně poťukávat na čelo? Tímhle sochorem?! To ale není všechno. Kromě intenzivního pocitu, který se nedá vyjádřit jinými slovy, než „že jsem úplně blbej“, necítím své tělo, stejně jako necítím své sepjaté, srostlé ruce, a dá se předpokládat, že začnu-li je kdy ještě cítit, bude to určitě setsakra bolet. Jenomže takzvané „uzdravování“ lze i v představě obejít stejně nesnadno jako takzvané „umírání“, a navíc Aleňák dělá zrovna, co může, aby mne dostal zpátky do obrazu, který by se mnou zmizel, tak jako se ze mne zrodil, a na kterém mu z nějakého důvodu zřejmě záleží. Co chvíli ke mně v tanci přiskakuje a vytrhává mi odněkud z těla chumáče barevného zvonkového drátu, které se snad líhnou v mé kůži a které se teď na zemi svíjejí jako duhová klubka červů. Jednou se ke mně dokonce naklonil a sliboval mi za uzdravení šest žen a dvanáct mustangů, což nejsou zrovna věci, které bych momentálně nutně potřeboval. Uvažujme střízlivě, doktore: Nemám nejmenší důvod nevracet se do těla pronásledovaného rackem, ale už kvůli Aleňákovi to udělám. Jenže uznejte, mám já zapotřebí trápit se zdlouhavým a bolestným přicházením k sobě jen kvůli nějakému ději, který jsem si notabene vymyslel, když zodpovědnosti za cokoli, včetně mne samého, jsem byl zbaven vaší slovutnou vědou
97
JESTLI NEUMŘU, TAK SE ZABIJU
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190110
už před léty? Podívejte, já mám času dost, vy máte času dost, než se v té stepi zotavím, povím vám ještě jednu pěknou příhodu: Jistě znáte taková ta čokoládová vajíčka skrývající uvnitř sebe nějaké překvapení v podobě jednoduché hračky nebo obrázku. Přátelé hrobaříci, přepadnou-li vás někdy mlsné chutě nebo budete-li mít nárazově zapotřebí „obalit si nervy“ něčím sladkým, kupte si osvědčenou rakvičku a věneček, ale důrazně vás varuji – nekupujte těchto vajec! Při svých častých hospitalizacích jsem zakusil na vlastní kůži mnoho tzv. „návštěv“, které po sobě obvykle zanechávají kromě olověné atmosféry a příšerného pachu tzv. „svobody“ i množství různých darů, zvláště potravin. Takto jsem jednou obdržel i toto vejce. Když jsem je vybalil ze staniolu, zjistil jsem, že je měkké, kožnaté, kostně zažloutlé a na jednom místě prasklé. Tu prasklinu vyplňoval nějaký průhledný rosol, za kterým jsem při bližším pohledu spatřil malé, živé a zlobné očko. V hrůze a s nejvyšší opatrností jsem zase vejce zabalil a běžel s ním do části parku přidělené dětské části kliniky, kde jsem prvnímu malému blázínkovi namluvil, že když se o to vajíčko bude starat a hezky je zahřívat, vylíhne se mu z něho krásný papoušek. Že jsem v té chvíli podvědomě zvolil jediné rozumné řešení, mi došlo až mnohem později. Všechny temné síly totiž v dětských ne vinně krutých a slepě věřících ručkách buď hynou, nebo zakrňují, nechtějí-li se chovat podle přání a představ těch malých svatých tyranů. Když mne tenkrát asi za měsíc nato propouštěli na reverz, nedalo mi to a zašel jsem se už kvůli svědomí podívat na výsledek svého danajského dárečku. Dítě bylo usměvavé, spokojené a v rohu pokoje se skomíravě choulilo stvoření veliké asi jako kavka, černé, s rudě červenými pahýlky křídel a s kachním, protáhlým zobákem, opatřeným mnoha špičatými zoubky. Bylo evidentně milováno pouze
JESTLI NEUMŘU, TAK SE ZABIJU
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190110
oním dítětem a nenáviděno vším ostatním. Byla to žalostná karikatura rádoby zlého raráška zahnaného do kouta čistou, nevypočitatelnou a magicky neovlivnitelnou láskou psychicky „nepovedeného“ lidského mláděte. Byl to Parararach. Kdybych si byl tenkrát to vejce ponechal, k tomuto našemu povídání by s největší pravděpodobností nikdy nedošlo. Teď už mi trochu věříte, můj mrtvý doktore? Už si nemyslíte, že je to všechno jen výplodem mé choré fantazie? Už tušíte, že obecná realita i chorobná fantazie jsou jen výplodem čehosi nade vší realitou a nade vší fantazií? Nebuďte z toho smutný, ani já se totiž nemohu nemýlit. Jenomže co má jeden takový v té čekárně na popravu dělat, když mu navíc všechno dokazuje, že sen a skutečnost jsou buď toutéž mincí, nebo vůbec neexistují? Co má našinec dělat, když jeho „vidiny“ jsou tak skutečné a zároveň neskutečné, že veškeré současné „technické zázraky“ lopotící se s jakousi virtuální realitou jsou proti nim směšné, primitivní hračičky? Co dělat, když jsou tyto „přeludy“ zadarmo, a čím je jednomu hůře, tím jsou smyslově kvalitnější? Chcete malou ukázku takového delirantního trenažéru? Tak třeba: Krychlový byt ve starém šedivém komunistickém paneláku. Cesta sem byla hrůzná, výtah jel skřípavě a škubavě, kdykoli jsme se mohli zřítit atd. Nyní tedy vcházíme zpocení do onoho bytu. Sektorové sešlé, zatuchlé vybavení, od sedmdesátých let tu zřejmě nikdo nebyl. V koutě stojí starý monumentální televizor, naproti němu křeslo s vyrudlým potahem. Je večer a už jen uvedení televize do provozu je značně dobrodružné. Z vlhkých zásuvek vylétávají jiskry a třaskavé modré plameny,
99
JESTLI NEUMŘU, TAK SE ZABIJU
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190110