kam chci, z postele k počítači, sem do zábavní místnosti, když chci, tak eventuálně i ven, jen před defekační kabinou ho z hygienických důvodů odkládám, jako každý kultivovaný člověk – a co potřebuji víc?“ „Třeba by to bylo zase jiné zpestření, ten pohyb,“ nedal se odbýt obr. „Jenže v mém případě – a zeptej se i jinak koho chceš – těžko vítané, ty hyperaktivisto pohybový! Vždyť je to – znova připomínám – svalová námaha! Fuj!!“ vědec se celými svými pětačtyřiceti kilogramy oklepal hnusem, až mu spadl jeden přísavný minikontakt PT z dvaceticentimetrového stehýnka. „Aspoň že máme tuhle skvělou kapalinu,“ liboval si nezávisle na jejich sporech kolega E. V. Zye-N 540928, jehož týlní cancourek byl pro změnu jaksi načepýřený, místo aby poslušně splýval jako u ostatních, „i když ti pohlavní orgánové nahoře to dle mne pěkně pokypřili tím, jak nasázeli všechny ty zákazy a limity. A teď ještě to dorazili, jak se musí všude hovořit jen bez vulgarismů a spisovně, nebo tě jinak každý mléčný číšník nahlásí... My už jsme si na to vlastně zvykli, že je to automatika i v takových bezpečných místech, jako je toto, člověk to radši dodržuje trvale, aby se pak třeba jinde nespletl, ale časem ho to stejně rozladí, když se nelze řádně vyexpresit, že? Já myslím, že to doženou tak daleko, že z toho bude nějaké velké povstání na kosmonetu a globální katastrofa. A až to udeří, oni mají strašné prostředky – to nechci vidět, co bude. Ta pátá světová by mohla znamenat konec téhle civilizace, jako se to stalo v roce 2888. A začne to zase znovu, třeba to klesne tak hluboko zpátky, že se zas bude chodit dlouhé kusy cesty pěšky, řádově až stovky metrů, budou se jíst nějaké byliny rostoucí ze země a chlupatá zvířata – brr! Ty plazmové zbraně mohou zničit nebo hodně změnit ovzduší, celou atmosféru, vypálit zbylé fotosyntezátory... to si ani neumíme představit.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191453
V podobných debatách utekl zbytek odpoledne a rozcházeli se či vlastně rozjížděli na svých PT do polypropylacetátových buněk nad dezinfikovaným mořem bez ryb (ty se chovaly jen v obřích sádkách při březích), příjemně omámeni silnou prohibiční lihovinou. Yar-O. Meer 500218 usnul skoro okamžitě a skoro tak rychle přišly sny. A byl to pěknej zmatek – kdyby to chtěl zítra vyprávět kámošům, snad by se to ani nedalo spisovně vyjádřit. Viděl se na nějakém zvířeti, jak pádí proti L. A. Dyovi 490317 (taky na zvířeti), v ruce oba cosi strašně těžkého, čím se měli navzájem z těch obrovských živočichů srazit... a už ležel na zemi, pak ho čtvrtili, napichovali a snad i sežrali (jak to tak ve snech bývá, i při tom byl pořád při vědomí). Potom střih, ale ne moc zlepšení – v ruce měl kůl skoro tak velký, jako byl sám, něco přes 125 cm, čili pořád dost tíha, musel s ním umisťovat nějaké kulaté předměty do otvorů kolem zelené desky, což vyžadovalo neskutečnou námahu: celý se předklonit, tím se nebezpečně vychýlit z rovnováhy, zapojit svalstvo všech rukou i nohou a ještě neúměrně napnout zrak, tu hůl a bílou kulatou věc na zelené ploše si srovnat v prostoru (skutečném – nikoliv virtuálním!) do jedné přímky, načež vykonat prudký pohyb pravou horní končetinou, tak silný, aby klacek bílou zakulatinu vyslal po ploše k dalšímu podobnému, jen jinak zbarvenému objektu, který měl spadnout do jedné z jamek. Takovou námahu nezažil snad nikdy. Bolelo ho za chvilku všechno. Nechápal, je-li to tak blbá hra, nebo trest. A k dovršení útrap po dohrání přišel jakýsi černobíle oděný člověk, jemuž říkali nějak jako Pšouk, ale sprostěji, a přinesl na podnose pět průhledných nádobek (jak to dokázal nést ve zdvižené ruce několik metrů, nebylo Yar-O. Meerovi 500218 vůbec jasné) a každý musel obsah jedné nádobky vypít. Mělo to tmavě hnědočervenou barvu, prudce aromatickou chuť i vůni a neuvěři-
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191453
telnou sílu a množství se rovnalo asi polovině oficiálně povolené denní konzumace, kterou někdy ne tak zcela dodržují u svého oblíbeného virtbiliwallu. Byli tu všichni jeho kámoši ze zábavní místnosti a zdálo se, že jim snad tohle martýrium přináší potěšení. Nechápal. Než dopil do dna, omdlel. Vzbudil se – aspoň to tak vypadalo – a nebylo to zase nic příjemného. Byl něčím svázán do kozelce, válel se na udusané červené hlíně, obloha nad ním byla skoro stejné barvy, jen trochu světlejší, a kolem plochy, na níž se nacházel, pobíhaly postavy asi o polovinu větší, než byl on, a o hodně chlupatější. Dlouhými poleny strkali do něho a do jeho stejně znehybněných kamarádů (i při neustálém rotování a bolestivých nárazech poznával mezi ostatními L. A. Dyu 490317, Z. D. Eneka 531114 i E. V. Zye-Na 540928), zasažení naráželi do ostatních sešněrovaných a někteří občas padali do hlubokých jam na obvodu dvorce... Chlupatci se při tom mezi sebou ustavičně hádali, překřikovali nesrozumitelnými hrdelními skřeky, tloukli v hruď, cenili zuby a každou chvíli nabírali do chlupatých pracek a z nich pak usrkávali hnědočervenou aromatickou tekutinu, kterou si přinesli v kožených vacích. Bylo to nekonečné. Trvalo to celé odpoledne, nebo snad celý den? Podle stále stejně zachmuřené zarudlé oblohy se to poznat nedalo. Je to snad jen další sen? Na to, aby byl, to bolelo trochu moc. Tak rotoval – tmavě červená-světle rudá – tma v díře, krátká chvíle klidu a výlov chlupatými prackami a zas červená – rudá – červená... míhání, vědomí – nevědomí. Nevěděl, zda některé z kostí válejících se okolo nejsou náhodou jeho. Blbý hlavně bylo, že opravdu netušil, jestli má v rotaci věků radši usnout, nebo se probudit.
9. IV. 2012
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191453