musí zůstat naděje. Vždycky je lepší být statečná než zby‑ tečně fňukat. U řeky zavládlo ticho. Celé město se nad Brončinými slovy zamyslelo, protože nikdo nevěděl, jestli věřit a opájet se propagandou úspěchu, nebo se podívat pravdě do očí. Anebo ty oči zavřít, jako to udělala například Halina. Protože už ne‑ měla sílu jít letos na další pohřeb, na to odmítala přistoupit. Výlet skončil, piknik nebude. Holky se vracely domů, po‑ slouchaly dunící rádio a dívaly se do oken cizím lidem, kteří určitě taky měli nějaké ty své malé smutky, ale ty jejich smut‑ ky aspoň v danou chvíli, pro dnešek, právě teď neznaly. Lidé za okny zhasínali světla a zachumlávali se do peřin. Jedno velké „dobrou noc“, zatímco organismus jedné z žen hoří. A ta žena se zaťatými zuby vzdychá a kontroluje si mimiku tváře, aby se pod make‑upem nemihl ani sebemenší stín bolesti, známka utrpení, které je nad lidské síly. Příští ráno Celinu překvapilo. Myslela si, že musí na devátou do práce, ale pak zjistila, že má volno, a zase usnula. Za pár minut si ovšem vzpomněla, že má schůzku ohledně toho de‑ velopera, co upaluje lidi, a byla donucená zahájit nový den. Kafe, cigareta, nějaký ten drobek smetený ze stolu. Figura je nejdůležitější, to se ví. Když je člověk v plné pohotovosti se zamilovat, měl by na to myslet, hlavně při jídle, když je vy‑ stavený pokušení všech těch kalorií, protože to je sice bezva, bezva, vynikající, výživné, ale pak bude muset na první rande ve stahovacích kalhotkách. A to si v poslední době nemůže dovolit. Takže další hladovky, cvičení, diety a odříkání. Ku vlastní záhubě, budiž zdráva! Místo snídaně je lepší zapnout počítač. Na obrazovce se právě objevila Celinina oblíbená fotka. Na ní byla malá holčič‑ ka ve společnosti MUŽŮ JEJÍHO ŽIVOTA – táty a dědy. Táta
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193348
opustil rodinu a někam odjel, děda umřel. Ale to až později, protože teď jsou holčičce z fotky čtyři roky a je na procházce. Oblečená do modrého kabátku a červených kozaček se důvěři‑ vě dívá do objektivu, protože ví, že se jí nic zlého nestane, když jsou kolem její nejbližší. „Tatínku!“ „Ano?“ „Ochráníš mě?“ „No jasně, miláčku, vždycky budu u tebe.“ „Dědo!“ „Ano?“ „Ochráníš mě?“ „No jasně, holčičko, vždycky budu u tebe.“ A teď ta fotka vypadá takhle: nějaký most, lampy táhnoucí se až k obzoru, a uprostřed stojí dospělá ženská v modrém kabátě a udiveně zírá do objektivu. Stojí tam sama jako blbec, protože takhle mizerně dopadla. A tak tam bude stát, dokud ji na tom mostě něco nesrazí nebo dokud do ní neuhodí blesk. Bude si tam tak udiveně stát. Podvedená. Nemá ani snoubence, který by ji utěšil. Protože on taky umřel a nechal ji tady. Možná to není moc optimistické začínat den pohledem na fotku něčeho, co už není, ale Celina měla trochu sklony k se‑ betrýznění. V mládí poslouchala hodně depresivní muziky, nejlépe někde na hřbitově. Přestože už měla teenagerovský věk dávno za sebou, zůstalo v ní hodně z toho děvčete v dlou‑ hých černých šatech. Hodit si na plochu takovou destruktiv‑ ní fotku, to není pro holku, která má nejradši listopad, déšť a vítr skučící v komíně, žádný problém. Může si pak sednout a zamyslet se nad svým neštěstím, ale zároveň snít o neexis‑ tujícím muži, který ji obejme kolem ramen a pohlédne jí hlu‑ boko do očí. A pak by si taková kupříkladu Sárinka s Harykem naplánovala svatbu a hypotéku. Ovšem taková Celina řekne chlapovi: „Zmiz, jsem samo‑ statná!“ a on si pohrdavě odfrkne a zmizí. Neustále přepiso‑ vaný scénář nekonečné telenovely o lásce už nešokoval tak jako dřív, stával se spíš stálou součástí života typické single ženy z velkoměsta, která se místo chození po nákupech chodí prát. Jinak je ale všechno v pořádku.
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193348
Vždycky je to tak, realita je proti nám. Zvlášť v hlavním městě. Protože Varšava je jako krajíc chleba. Chutná, sytá, ale ne‑ zdravá. Uhněte se v břiše a roste v něm jako zákalec. Člověk potom říhá až do večera, a i kdyby to zapíjel vodou, zadržo‑ val dech nebo se zničehonic leknul – nic nepomůže. Městská škytavka, k nezastavení. Proniká až do mozku, snaží se nás ovládnout, boj je od začátku prohraný. Podobně je to ostatně s jízdou na kole v opilosti. Zdálo by se, že dvě, no, maximálně tři piva, to není moc, a joint byl slaboučký, vlastně holka ani nic necítí. No a už jede domů, aby se konečně vyspala, když tu najednou vybafne zpoza rohu policejní auto a mává stopkou. Halt, sesednout z kola, bude se dýchat. Ou, začíná to být nepříjemné. Policista se ptá, vy jste něco pila? Protože nejspíš ano (snaží se napovědět), a slečna, že nikdy nepila, jenom si dala bonbóny s vaječňákem. Možná proto z ní tak táhne. A policista na to, že v takovém případě alkoholmetr ukáže pravdu a věc rozhodne. Dobrá, tak foukne do náustku, na displeji naskočí čísla připomínající výsledek nějakého zápasu, a okamžitě nastane trapné ticho. No vida, možná jste těch bonbónů snědla nějak moc. Tak si nastupte do auta, kolo naložíme do kufru a jedeme na stanici. Občanku, jméno vaší matky za svobodna. Sem do té místnosti, bude prohlídka. Pak u nás přenocujete, a jestli se vám to nelíbí, tak vás vezmeme na záchytku, tam vás probudí studenou sprchou a ještě si i trochu sáhnou, pracují tam totiž veselí hoši. Celina mlčí, protože kdyby něco řekla, bude to ještě horší. Nic neříká, pozoruje, jak policista vkládá údaje do počítače a jeho tlusté prsty pomalu hledají správná písmenka. A enter. No, říká druhý policista, který na Celinu zírá, jako by ji chtěl, co já vím, možná přefiknout, anebo udeřit. No, říká, tak to bude problém. Ona to nevydrží a začne s nimi diskutovat.
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193348