„Jako lovec tygrů,“ zopakoval otec Spiros, když jsem si mu postěžoval, že na založení důlní společnosti nemám dostatečný kapitál. Otec Spiros mínil, že se nic neděje, pomalost je trumf, abychom nevzbudili podezření. Musíme čekat, a já mezitím stihnu sehnat peníze. Otec Spiros slíbil, že za mě ztratí slovo u vladivostockého žida. Žid by mi mohl půjčit peníze a já bych jako záruku dal své budoucí dědictví po otci. Při tom pomyšlení jsem se zhrozil. Měl jsem pocit, jako bych otce plukovníka ohryzával zaživa. Otec Spiros se mé dětinskosti vysmál. Stále se potím a je mi zima. Vážně, jako by otec Spiros na podzim 1870 už věděl, že otec plukovník bude v lednu 1871 nebožtík, přitom zpráva o jeho smrti sem dorazila až na počátku léta, to už byl po smrti i Hjort. Smrt jednoho, život druhého, opakuji si. A co moje smrt, moje vražda? Komu poslouží k životu? Příliš mnoho myšlenek. Zvednu se z okraje cesty. Slunce už zapadá a mně se zdá, že chlad louhuje z ovzduší pronikavější vůně. Zhluboka dýchám a stýská se mi po Věře, po jejím čistém vzrušení, jako by to byla voda, kterou je možné opláchnout horečnatý mozek. Teskním také po Alexandře, v jejíž náruči bych svůj čin mohl vymazat. Vytáhla by nejsložitější otázky pinzetou a dala by je do pořádku. Našla by logiku a podstatu. Vysvobodila by mě z toho zla, které mě tísní, zatímco se lítost, touhy, představy a vzpomínky slepují v hutnou změť. Večerní vůně pálí v očích. Ztratil jsem jak Věru, tak Alexandru, protože jsem nedokázal žít správně.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193906