Juliet nevěděla, jestli je vhodné si v autě povídat; spo lečensky konverzovat s vnukem člověka, jehož pohřeb měl za chvíli začít. Nedokázala z Maxova chování odhadnout míru jeho emočního pohnutí. Oči měl suché a vypadal vy rovnaně. Ačkoli jí řekl, že dědečkova smrt byla vysvobození, přece jen je to něco jiného, když váš blízký leží v rakvi v autě před vámi. Je to jiné, když ta rakev má být uložena do jámy a navždy přikryta zemí. Nakonec Max promluvil první. „Chodíš často na po hřby?“ „Ne,“ odpověděla. „Tohle je první od smrti mého otce skoro před deseti lety. Rodinní lékaři, zejména v menších komunitách, přijdou na pohřeb častěji. Ale mí pacienti při cházejí a odcházejí jako neznámí lidé, ať už živí nebo mrtví.“ „Baví tě to, co děláš?“ „Ano, hodně.“ „Uděláš někdy chybu?“ Přemýšlela o té otázce. „Máš na mysli špatnou diagnó zu?“ „Myslím, jestli jsi někdy způsobila smrt někomu, kdo ješ tě mohl žít.“ Juliet nevadil jeho obrat v konverzaci. Jen jí to přišlo jako dost nezvyklá otázka. Ale znala pravdivou odpověď. „Ne,“ řekla. „Lidé tě musí obdivovat.“ „Nemocnice jsou plné doktorů, Maxi. Lékařské fakulty chrlí každým rokem více a více doktorů. Je nás jak máku.“ „Když jsem tě viděl poprvé, měl jsem dojem, že jsi pyš ná na to, co děláš. Byl jsem si jistý, že slyším pýchu v tvém hlase.“ „Ano, jsem na to pyšná,“ připustila, „ale nemám pocit, že je to něco mimořádného.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193945