Helena, jeho sestra, malá sestřička, si uhnala s někým dítě, s někým neznámým, tedy to se tak říká, ona ho samozřejmě zná, ale nechce prozradit jméno, otec hrozně křičel, ona mu odpověděla drze. Raději prý zemře. Matka bez ustání pláče, Helena neprozradila jméno „padoucha“, nejde jinak označit lotra, který zneužil dívenku sotva sedmnáctiletou, vlastně před třemi týdny jí bylo osmnáct, čekala ji skvělá budoucnost, teď ovšem zničená, naděje na pěkný sňatek je ta tam, mohla mít takové hezké věno, a nedostane nic, její škoda, žádný muž si ji teď nebude chtít vzít, je docela možné, že toho lumpa znají, otec netuší, kdo by to mohl být, takže vidíš, že není k ničemu holkám poskytnout dobré vzdělání, mají neřest v krvi, to je to. Hlupák doktor si myslel, že jde o chudokrevnost projevující se přírůstkem tukové tkáně, prý je strašlivě tlustá. Kdyby to aspoň řekla včas, přiznanou chybu lze napravit, jenže ta koza čekala půl roku. „Já myslel, že jste věřící katolíci?“ „Proč to říkáš?“ „Cožpak není potrat církví přísně zakázán?“ „V tomhle případě to je jiné. Stejně je ale pozdě.“ Maurice byl tak zničený, tak smutný, že se bál, aby se nerozbrečel jako ženská. Nechtěl nějakou chvíli vidět ani Christine. Než ho zármutek přejde. Josef jí měl vyřídit, že je nachcípaný. „Copak?“ znepokojila se. Možná Josef neuměl už dobře lhát nebo si to přečetla v jeho pohledu či snad sám chtěl, aby to poznala? Pomyslela si: „Nechce mi říct pravdu, s Mauricem je to zlé“, nic nechtěla slyšet a rozběhla se k Mauriceovi domů. Našla svého miláčka celého zničeného, třásl se vzteky a zároveň i ponížením. „Chápeš, v naší rodině nemůže být o potratu ani řeči.“ Otec se rozhodl poslat Helenu na venkov, aby zabránil ostudě a řečem, jeden strýc podniká ve dřevě v Périgueux. Tam sestra porodí docela skrytě. 103
GENASIA_CHE408.indd 103
15.4.2014 18:19:46
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194706
Kdyby nebyla válka a všechny ty zmatky. Maurice by odjel do Paříže, se sestrou by si promluvili jako dřív, ona by staršímu bratrovi řekla, který lotr nechal takové děcko v jiném stavu, šel by mu rozbít hubu, chlap se nemá vyhýbat odpovědnosti, nebo to není chlap, ne? To je pak pěkný ubožák. Christine se sklonila ke svému milému, objala ho kolem ramen, seděl se sklopenou hlavou, prohrábla mu rukou vlasy, pohladila ho po tváři, políbila ho na čelo, nakonec se přece jen usmál. „Máš sestru rád?“ zeptala se Christine. „Zbožňuju ji.“ „Nemyslíš, že potřebuje nějakou podporu? Je mladá, ztracená, opuštěná. Mít dítě, to není žádná tragédie, je to štěstí.“ „Chceš říct, že ty bys byla ochotná mít dítě?“ „Proč ne?“ „Se mnou?“ „S kým jiným, ty troubo. Až se všechno vyjasní.“ Pod Christininým vlivem se pustil do dlouhého, neobvykle dlouhého dopisu otci. „Je třeba odpouštět, tati, je to naše křesťanská povinnost,“ psal svým kulatým písmem. Když nevěděl jak dál, Christine mu diktovala, co má psát: „Musíme jí být oporou, pomoci jí v této zkoušce, ne ji skličovat. Hanebné by bylo ji dnes opustit.“ Nelly si přisadila: „K čemu by jinak rodina byla? S otazníkem, Maurici. Mně vždycky chyběl brácha jako ty.“ V náhlé inspiraci pokračovala: „V těchto těžkých dobách, které prožíváme, bude to dítě nadějí pro naši rodinu, její budoucností.“ Josef se připojil: „Hněv a hořkost jsou jedy, které škodí zdraví. Helena teď potřebuje klid, posilující prostředky a červené maso. To aby bylo miminko pěkné,“ vysvětloval. „A žádné kouření ani alkohol. No tak, jen to napiš, na co čekáš? Je to pro její dobro.“ Philippe Delaunay tak ekumenický vzkaz nečekal. Zamyslel se, synek má vlastně pravdu, jeho mínění o něm stouplo: „Je lepší, než jsem si myslel. Je pěkné mít takového syna, který něčemu přiučí otce.“ Utěšoval manželku: 104
GENASIA_CHE408.indd 104
15.4.2014 18:19:46
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194706
„Už se stalo, co se dá dělat. Ukážeme jí naši lásku, přišla chvíle, kdy musíme projevit své křesťanské smýšlení. Nemáme se za co stydět, porodí doma.“ Ženu to ohromilo a ukázala dceři dopis, který všechno změnil. Navždy upevnil Heleninu lásku ke staršímu bratrovi a Mauriceovi navěky vynesl její vděčnost. „Víš, v noci slyším, jak mluvíš s otcem,“ prohodila Nelly. „Často se mi o něm zdává.“ „To se ti nezdá, mluvíš s ním.“ „Ano, mluvím s ním ve snech.“ Došlo k nepředpokládané porážce. Zástupy vyděšených civilistů jako náměsíčníci bloudily po bombardovaných silnicích, ani už nevěnovali pohled mrtvolám v příkopech. Orléans a Gien vybombardované. Statisíce spojeneckých vojáků na ústupu zatlačených do pasti u Dunkerque se ve zmatku evakuovaly po moři, Paříž padla, wehrmacht pochoduje po Champs Élysées a Hitler plesá před Eiffelovou věží. Hanba a trpkost. V Alžíru nemohli tušit, jak to tam nahoře vypadá. Koncem května přestalo telefonické spojení fungovat. Kromě na generálním štábu, ale Maurice nesměl nikomu nic říkat. Obranou se stalo utajování. Když pořád naléhali („Nám to přece prozradit můžeš“), nakonec připustil: „Je to špatné.“ „Děláš si, Maurici, legraci?“ „Je to katastrofa. Jo, je to v háji.“ Jak si takovou noční můru představit? Rádio vysílalo informace poněkud škrobeně. Noviny s nezřetelnými fotografiemi byly přesné více či méně. Ohromení vyvolával biograf. V hledištích nikdy nebývalo tolik lidí. Na filmy kašlali, jim šlo jen o kinematografické zpravodajství. Lidé ve tmě vstávali, vykřikovali, plakali, odmítali odejít, zůstávali sedět několik představení za sebou, aby tu hrůzu viděli ještě jednou. Ti, kteří týdeník viděli, to vyprávěli dalším, ale 105
GENASIA_CHE408.indd 105
15.4.2014 18:19:46
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS194706