Venuše v kožichu (Ukázka, strana 99)

„Co ti je?“ řekla Wanda.

Ukázal jsem na zrcadlo. „Ach! To je opravdu krásné!“ zvolala, „škoda, že nelze okamžik uchovat.“ „A proč ne?“ zeptal jsem se, „copak nebude žádný umělec, i ten nejznámější, pyšný na to, když mu dovolíš, aby tě zvěčnil svým štětcem?“ „Pomyšlení, že tato výjimečná krása,“ pokračoval jsem pozoruje ji s nadšením, „tyhle krásné formy obličeje, tyto zvláštní oči se zeleným ohněm, ty démonické vlasy, to nádherné tělo, má být pro svět ztracené, je úděsné a staví mě tváří v tvář všem úzkostem smrti a zničení; z něho ať tě ale vyrve ruka umělcova, ty nesmíš jako my ostatní úplně a navždy zaniknout, aniž by za tebou zůstala stopa tvého bytí, tvůj obraz musí žít, až ty sama se už dávno rozpadneš v prach, tvá krása musí triumfovat nad smrtí!“ Wanda se usmála. „Škoda, že dnešní Itálie nemá žádného Tiziana nebo Raffaela,“ řekla, „ledaže snad láska nahradí génia, kdo ví, co náš německý chlapec?“ Přemýšlela. „Ano – ať mě namaluje – a já se postarám o to, aby mu míchal barvy Amor.“ Mladý malíř si v její vile zařídil ateliér, úplně ho lapila do sítí.

Právě začal malovat Madonu, Madonu s rudými vlasy a zelenýma očima! Z ženy téhle rasy udělat obraz panenství, to může jen idealismus nějakého Němce. Ten ubožák je opravdu skoro ještě větší osel než já. Neštěstí spočívá jen v tom, že naše Titánie objevila naše oslí uši příliš brzy.

Teď se nám vysmívá, a jak se směje, slyším její zlovolný, melodický smích v jeho ateliéru, pod jehož otevřeným oknem stojím a žárlivě naslouchám. „Zbláznil jste se snad, mě – ach!, je to k neuvěření, mě jako Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195538

matku boží!“ – vykřikla a zase se rozesmála, „jen počkejte, ukážu vám jiný svůj obraz, obraz, který jsem namalovala sama, vy mi jej okopírujete.“ U okna se objevila její hlava, planoucí ve slunečním světle. „Gregore!“ Pospíchal jsem nahoru po schodech, galerií do ateliéru. „Odveď jej do koupelny,“ poručila Wanda, a sama odběhla pryč.

Za několik málo okamžiků Wanda sešla dolů po schodech, oblečená jen v sobolím kožichu, s bičem v ruce, a natáhla se jako tenkrát na sametové polštáře; já jsem jí ležel u nohou a ona na mě nohu položila a její pravice si pohrávala s bičem. „Podívej se na mě,“ řekla, „tím hlubokým, fanatickým pohledem – tak – tak je to správně.“ Malíř strašlivě zbledl, hltal scénu krásnýma, romantickýma, modrýma očima, otevřel ústa, ale zůstal němý. „Tak jak se vám ten obraz líbí?“ „Ano – tak vás namaluji,“ řekl Němec, ale nebyla to vlastně řeč, bylo to výmluvné zasténání, pláč nemocné, smrtelně nemocné duše.

Kresba uhlem je hotová, hlavy, partie těl jsou načrtnuty, její ďábelský obličej už vystupuje v několika smělých čárách, v zelených očích se třpytí život.

Wanda stojí s rukama zkříženýma na prsou před plátnem. „Obraz má být – jako mnohé obrazy benátské školy – současně portrétem i příběhem,“ řekl malíř, opět mrtvolně bledý. „A jak jej chcete nazvat?“ ptá se ona, „ale co je vám, jste nemocný?“ „Bojím se –“ odpověděl s pohlcujícím pohledem upřeným na krásnou ženu v kožichu, „ale mluvme o obraze.“ „Ano, mluvme o obraze.“ „Mám na mysli bohyni lásky, která sestoupila z Olympu ke smrtelnému muži a mrznouc na této moderní zemi pokouší se Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195538

zahřát své spanilé tělo ve velkém, těžkém kožichu a nohy v milencově klíně; mám na mysli vyvoleného krásné despotické vládkyně, která otroka bičuje, když je příliš unavená, aby ho líbala, a která je jím tím šíleněji milována, čím více jej kope, a tak obraz nazvu ,Venuše v kožichu‘“.

Malíř maluje pomalu. Tím rychleji vzrůstá jeho vášeň. Mám strach, že si nakonec ještě vezme život. Ona si s ním pohrává a dává mu hádanky, a on je nemůže rozluštit a cítí, jak mu klokotá krev – ona se ale přitom baví.

Během sezení mlsá bonbóny, z papírových obalů dělá malé kuličky a hází je po něm. „Těší mě, že máte tak dobrou náladu, milostivá paní,“ řekne malíř, „ale váš obličej úplně ztratil ten výraz, který potřebuji pro svůj obraz.“ „Na ten výraz, co potřebujete pro svůj obraz –“, odpověděla s úsměvem, „si musíte jen chvilinku počkat.“ Vstane a dá mi ránu bičem, malíř na ni ohromeně zírá, v tváři se mu rýsuje dětský údiv, mísí se odpor a obdiv.

Zatímco mě Wanda bičuje, nabývá její tvář stále víc onoho krutého, zpupného charakteru, který mě tak nesmírně uchvacuje. „Je to teď ten výraz, který potřebujete pro obraz?“ volá. Malíř zmateně sklopí zrak před chladnými paprsky jejích očí. „Je to ten výraz –“ koktá, „ale nemůžu teď malovat –“ „Jakže?“ říká Wanda pohrdavě, „mám vám snad pomoci?“ „Ano –“ zvolá Němec jako v šílenství – „zbičujte mě také.“ „Ó! S potěšením,“ odpoví ona a škubne rameny, „ale mám-li bičovat, pak budu bičovat vážně.“ „Ubičujte mě k smrti,“ vykřikne malíř. „Necháte se tedy ode mne spoutat?“ zeptá se s úsměvem. „Ano –“ sténá on – Wanda na okamžik opustila komnatu a vrátila se s provazy.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS195538