Z Kdyňské stanice SNB volám moji stanici ve Všerubech, kde se ozval příslušník mé stanice, jemuž říkám, aby mi dal k telefonu doktora. Evžen se ozývá a já hlasem hrozně udýchaným hlásím, že Zavadil utekl a Joe neví kam, a jak se to stalo. Slyším ostře pronesené „Cože“? Opakuji znovu, co jsem již jednou řekl, s dodatkem, že „On“ a Joe v tomto okamžiku asi již odjíždějí drožkou ze Kdyně, přes Plzeň na Prahu. Ptám se současně, co mám dělati? Vraťte se na stanici sem a já ostatní již zařídím tak, abych s „nimi“ mluvil zítra v Plzni. Na zpáteční cestě jsem hodně přemýšlel o obou rodinách. Jedna rodina byla již zase asi šťastná [Zavadilovi] a druhá velmi nešťastná [Maláčovi]. Jen jsem zastavil na dvorku stanice a jdu ke dveřím budovy stanice, již na mne čekal Evžen ve dveřích s otázkou „co se stalo a jak se to stalo“? Povídám, – to všechno já nevím, neměl jsem vůbec možnost s Joe mluvit a vyprávím mu vše od příjezdu do hotelu až do telef. hovoru s ním. Evžen mi povídá, že všechno zařídil a že věří, že za 2 hodiny mu bude Plzeň hlásit, že je mají. Obrátil se znovu na mě, zatím co jsme byli již v místnosti stanice a povídá: „Co Vy si o útěku Zavadila myslíte“? Odpovídám, že je mi to velmi jasné a průhledné, protože zde nemůže jíti o nic jiného než o zcela obyčejnou zradu, – ale, že mu nemohu říci, kdo tu zradu provedl. Konečně dodávám, že je mi absolutně nejasné, jak bylo možno, že tam byl Joe a Zavadilovi utekli. To nechápu, jak to bylo možné?, povídám k Evženovi. Snažil jsem se trochu připepřit Joe, a celkovou tu „hovězinu“ přisolit. Poznal jsem, že Evžen je hrozně zlostný, nervózní, bledý, lícní svalstvo jeho tváře hrozně pracovalo, jak zatínal zuby, jeho oči měly výraz tygra, před skokem na oběť. Tobě bych se nechtěl dostat do rukou, když jsi v takovéto náladě, dravčí vůdče, pomyslil jsem si. Po chvíli Evžen ke mně přistoupil a povídá, abych šel domů, spát, že on všechno ostatní zařídí. Podal mi ruku, což pro mne mnoho znamenalo, a já hlásil odchod. Přijdu domů a manželka ještě nespala, čekala na mě. Všechno jsem jí vyprávěl. Měli jsme různé pocity. Zloba a nenávist komunistického režimu a jeho orgánů daleko předstihovaly tu největší momentální radost. Společně jsme usoudili, že toto byl pravděpodobně poslední převod, když se tak zkazil.98 Co se později s Janouškem stalo, se Liška již nedozvěděl. Nevěděl vlastně ani to, že to byla právě Janouškova zásluha, proč se rodině Zavadilových podařilo včas uprchnout. Emanuel Hackl, který s Janouškem přijel varovat oba nežádoucí úředníky ministerstva vnitra, odvezl Zavadila, manželku a dceru se synem do Klatov, kde měli údajně do večera v hotelu Bílá růže počkat na Janouška. 98
Stanislav LIŠKA: FALESNE HRANICE, nepublikovaný strojopis, Kanada, 1959, s. 24.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196502