Z Kdyňské stanice SNB volám moji stanici ve Všerubech, kde se ozval příslušník mé stanice, jemuž říkám, aby mi dal k telefonu doktora. Evžen se ozývá a já hlasem hrozně udýchaným hlásím, že Zavadil utekl a Joe neví kam, a jak se to stalo. Slyším ostře pronesené „Cože“? Opakuji znovu, co jsem již jednou řekl, s dodatkem, že „On“ a Joe v tomto okamžiku asi již odjíždějí drožkou ze Kdyně, přes Plzeň na Prahu. Ptám se současně, co mám dělati? Vraťte se na stanici sem a já ostatní již zařídím tak, abych s „nimi“ mluvil zítra v Plzni. Na zpáteční cestě jsem hodně přemýšlel o obou rodinách. Jedna rodina byla již zase asi šťastná [Zavadilovi] a druhá velmi nešťastná [Maláčovi]. Jen jsem zastavil na dvorku stanice a jdu ke dveřím budovy stanice, již na mne čekal Evžen ve dveřích s otázkou „co se stalo a jak se to stalo“? Povídám, – to všechno já nevím, neměl jsem vůbec možnost s Joe mluvit a vyprávím mu vše od příjezdu do hotelu až do telef. hovoru s ním. Evžen mi povídá, že všechno zařídil a že věří, že za 2 hodiny mu bude Plzeň hlásit, že je mají. Obrátil se znovu na mě, zatím co jsme byli již v místnosti stanice a povídá: „Co Vy si o útěku Zavadila myslíte“? Odpovídám, že je mi to velmi jasné a průhledné, protože zde nemůže jíti o nic jiného než o zcela obyčejnou zradu, – ale, že mu nemohu říci, kdo tu zradu provedl. Konečně dodávám, že je mi absolutně nejasné, jak bylo možno, že tam byl Joe a Zavadilovi utekli. To nechápu, jak to bylo možné?, povídám k Evženovi. Snažil jsem se trochu připepřit Joe, a celkovou tu „hovězinu“ přisolit. Poznal jsem, že Evžen je hrozně zlostný, nervózní, bledý, lícní svalstvo jeho tváře hrozně pracovalo, jak zatínal zuby, jeho oči měly výraz tygra, před skokem na oběť. Tobě bych se nechtěl dostat do rukou, když jsi v takovéto náladě, dravčí vůdče, pomyslil jsem si. Po chvíli Evžen ke mně přistoupil a povídá, abych šel domů, spát, že on všechno ostatní zařídí. Podal mi ruku, což pro mne mnoho znamenalo, a já hlásil odchod. Přijdu domů a manželka ještě nespala, čekala na mě. Všechno jsem jí vyprávěl. Měli jsme různé pocity. Zloba a nenávist komunistického režimu a jeho orgánů daleko předstihovaly tu největší momentální radost. Společně jsme usoudili, že toto byl pravděpodobně poslední převod, když se tak zkazil.98 Co se později s Janouškem stalo, se Liška již nedozvěděl. Nevěděl vlastně ani to, že to byla právě Janouškova zásluha, proč se rodině Zavadilových podařilo včas uprchnout. Emanuel Hackl, který s Janouškem přijel varovat oba nežádoucí úředníky ministerstva vnitra, odvezl Zavadila, manželku a dceru se synem do Klatov, kde měli údajně do večera v hotelu Bílá růže počkat na Janouška. 98
Stanislav LIŠKA: FALESNE HRANICE, nepublikovaný strojopis, Kanada, 1959, s. 24.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196502
Janoušek musel mezitím splnit ještě jiný úkol. Manželé Haškovi totiž na něho již čekali v Domažlicích i s nezletilou dcerou pana Prošvice. Prošvicovi s nejstarší dcerou Věrou a vlastně i Doutnáč se Slavíkem museli zůstat v Domažlické věznici. Vše vypadalo, že se leccos dá ještě zachránit. Netušili však, že František Hejný neboli „Jonny“, který s nimi seděl v autě Kdyňského autodopravce Arnošta Steidla, pečlivě hlídal každý jejich pohyb – vždyť byl za to jako agent placený ministerstvem vnitra. Téhož dne v pozdních nočních hodinách obdržela Oblastní úřadovna Státní bezpečnosti v Plzni zprávu, o jejíž naléhavosti svědčí následující záznam: Telefonogram. Dne 1.5.1948 o 23.55 hod. sdělil sem telefonicky ze stanice SNB ve Kdyni u Klatov, zpravodajský orgán z OStb Klatovy [Jaroslav] NĚMEC následující: Budiž okamžitě zahájeno pátrání po osobním autu tov. znač. Škoda, evid. znač. „Č – DO 44“, které dnešního dne o 22.30 hod. odejelo ze Kdyně s několikačlennou posádkou. Auto řídí Arnošt Steidl, autodopravce ze Kdyně a jeden člen posádky se jmenuje Janoušek. Směr jízdy auta je ze Kdyně, přes Domažlice, na Plzeň a dále do Prahy. V případě zadržení uvedeného auta budiž jeho posádka zatčena, kromě řidiče Steidla. Janoušek je oblečen v kožené sako a má na sobě zelený raglán. Na hlavě má zelený klobouk. Pozor! – v případě zadržení mohl by se pokusiti o sebevraždu otrávením. O spolupátrání požádejte stanice SNB v obcích při státní silnici z Plzně do Prahy. Pátrání zahajte ihned, jelikož se jedná o státně-důležitou a velice naléhavou věc. V případě zadržení auta a jeho posádky podejte obratem telef. zprávu OStb Klatovy. V Plzni, dne 1. května 1948
krim.vrch.obv.insp.99
Josef Janoušek byl zadržen v Plzni v noci z 1. na 2. května spolu s Františkem Hejným, Karlem Haškem, Miroslavou Haškovou, Janou Prošvicovou a kdyňským autodopravcem Arnoštem Steidlem. Tutéž noc byli všichni převezeni rovnou do Klatov na OÚ-StB, kde byli naléhavě vyšetřováni. I paní Miroslava Hašková byla nucena před příslušníkem OÚ-StB Klatovy Jaroslavem Stodolou popsat každou minutu, kterou v Domažlicích strávila:
99
ABS, V-5317 MV, Maláč a spol., Telefonogram Oblastní úřadovně StB v Plzni, 1. 5. 1948.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196502
Po příjezdu do Domažlic jsem vystoupila společně se svým manželem z auta a odešli jsme k okresnímu soudu v Domažlicích. Osobní auto, kterým jsme do Domažlic z Prahy přijeli, odejelo s Janouškem a neznámým majitelem auta směrem k nádraží v Domažlicích. U okresního soudu v Domažlicích jsem požádala dozorce ve věznici, zda-li je tam zajištěn Jan Prošvic i s rodinou. Mně neznámý dozorce odpověděl, že ano a já jsem se ho tázala, co se stalo. Dozorce mně dále řekl, že byl zajištěn proto s rodinou, jelikož chtěl přejítí hranice. Tázala jsem se dále dozorce po dcerce Prošvice Janě. Dozorce mně odpověděl, že dcera Jana se nalézá v chudobinci v Domažlicích.
Zdroj: ABS Přednosta plzeňské Oblastní úřadovny StB JUDr. Josef Stehlík (1908–1989) osobně v noci dohlížel na eskortu zadržených do Oblastní úřadovny StB Klatovy. Podle jedné z prvních prací o akci Kámen (Jan Frolík: Plukovník Antonín Prchal a jeho doba, In: Minulostí Západočeského kraje č. 31. Albis International, 1996, s. 129–186) byl Josef Stehlík považován za jejího nejpravděpodobnějšího „duchovního otce“.
V bytě u dozorce jsem ponechala 2 krabičky sušenek, 15 dkg salámu a půl bochníku chleba pro Prošvice a jeho rodinu. Dále jsem žádala dozorce o rozmluvu s rodinou Prošvicovou, ale dozorce odmítl s tím, že nemůže rozmluvu povoliti, jedině až dne 3.5.1948 v úředních hodinách. Proto požádala jsem znova dozorce, aby potraviny zanesl rodině Prošvicové a řekl jim, že jsem si pro jejich dceru Janu přijela. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS196502