lehce ven. K tomu přece máte své prostředky a cesty.“ „Promiňte však, pane doktore,“ namítl asistenční lékař, „to vypadá skoro jako násilný únos.“ „To přec také je,“ přikývl referendář. „Ostatně vaše občanské svědomí může být upokojeno. Máte přece smlouvu. A nyní dlouho nemluvte a čiňte, co jsem vám řekl.“ Dr. Petersen obrátil se k svému šéfu, jenž mlčky stál uprostřed pokoje jako rozčepýřená kvočna, s otázkou, má-li použít první třídy ve vlaku a který pokoj má se pro děvče na klinice připravit a zda by se nedoporučovalo přibrat zvláštního ošetřovatele. Zatím přistoupil Frank Braun k spící nevěstce. „Krásné děvče,“ zamumlal, „jako žhavé zlaté zmije plazí se tvé kadeře.“ Stáhl si z prstu úzký zlatý kroužek s malou perlou. Chopil se její ruky a navlékl jí svůj prsten na prst. „Tu máš. Ema Stenhopová dala mi ten prsten, když mě její kvetoucí kouzlo otrávilo. Byla krásná a silná a byla jako ty nezvykle vzácná nevěstka. Spi, dítě, sni o svém milovaném princi a o svém princi-dítěti!“ Sklonil se a políbil ji lehce na čelo. Vešli nosiči s nosítky pro nemocné. Uložili na ně spící nevěstku, oblékli ji narychlo, přikryli ji teplými vlněnými přikrývkami a odnesli ji. „Jako mrtvola,“ pomyslil si Frank Braun. Dr. Petersen se rozloučil a vyšel za nosiči.
Nyní oba osaměli. Uplynulo několik minut. Nikdo z nich nepromluvil. Poté přistoupil tajný rada k svému synovci. „Děkuji ti,“ řekl suše. „Není naprosto příčiny,“ odpověděl synovec. „Učinil jsem to jen proto, že mne to bavilo a bylo to pro mne malou změnou. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem to učinil pro tebe.“
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197166
Tajný rada stanul těsně před ním a točil palci svých sepjatých rukou mlýnek. „To jsem si věru myslil,“ řekl. „Ostatně chci ti ještě něco říci. Bude tě to zajímat. Když jsi tu žvanil o princově dítěti, napadla mě myšlenka: Přijde-li ono dítě na svět, přijmu je za vlastní.“ Staroch usmál se slizce a pokračoval: „Vidíš, milý synovče, že tvoje teorie nebyla zcela nesprávná. Tato malá alrúnová bytost připravuje tě, ještě nežli je zplozena, o hezké jmění. Učiním ji svou dědičkou. Říkám ti to jen proto, abych tě uchránil zbytečných nadějí.“ Frank Braun cítil ránu. Pohlédl svému strýci otevřeně do očí. „Je dobře, strýče Jakube,“ řekl klidně. „Bylo by k tomu přece jen jednou došlo, dříve či později, že bys mne byl vydědil. Není-liž pravda?“ Tajný rada vydržel však jeho pohled a neodpovídal. Tu pravil referendář: „Bylo by tedy snad dobře, kdybychom použili této chvíle, abychom spolu zúčtovali. Zlobil jsem tě často a urážel. Tys mne za to vydědil. Jsme tedy vyrovnáni. Přiznáš však, že myšlenku stvořit Alrúnu máš ode mne, a to že ji teď můžeš provést, je též mojí zásluhou. Nuže dobře. Za to jsi mi povinen malou uznalostí. Mám dluhy…“ Profesor napjal uši. Chvatný úsměv přelétl jeho tváří. „Kolik?“ zeptal se. Frank Braun odpověděl: „Nu, ujde to, jistě dobrých dvacet tisíc to bude.“ Čekal, leč tajný rada nechal jej klidně čekat. „Nuže?“ tázal se netrpělivě. Tu řekl staroch: „Jak to: Nuže? Nemyslíš přece vážně, že ti tyto dluhy zaplatím?“ Frank Braun upřel naň strnulý pohled, horká krev rozbouřila se mu na spáncích. Ovládl se však. „Strýče Jakube,“ řekl a hlas se mu chvěl. „Neprosil bych tě, kdybych nemusil. Některé z mých dluhů jsou
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197166
naléhavé, dokonce velmi naléhavé. Jsou to dluhy z karet, čestné závazky.“ Profesor pokrčil rameny a řekl: „Neměl jsi tedy hrát.“ „To vím zcela dobře,“ odpověděl jeho synovec. Stále se ještě ovládal, třebaže s vypětím všech sil. „Ovšem, že jsem to neměl činit. Ale už jsem tak učinil, a nyní musím platit. Ještě něco. Nemohu s těmito věcmi přijít k své matce. Víš stejně dobře jako já, že dělá pro mne víc než může. A teprve nedávno urovnala mé aféry. Mimo to je nemocná – zkrátka nemohu to učinit a neučiním to.“ Tajný rada se usmál sladkohořce. „To je mi velice líto, už pro tvou ubohou matku. Leč to mne naprosto nemůže pohnout, abych změnil své rozhodnutí.“ „Strýče Jakube,“ zvolal Frank Braun bez sebe nad touto chladnou maskou, „strýče Jakube, nevíš, co děláš! Jsem na pevnosti dlužen několika spoluvězňům několik tisíc a musím je do konce tohoto týdne zaplatit. Mám dále řadu mizerných dluhů u malých lidí, kteří mně půjčili na mou slušnou tvář, nemohu je podvést. Pumpnul jsem také pevnostního velitele, abych mohl přijet sem.“ „Toho také?“ přerušil ho profesor. „Ano, toho také,“ opakoval Frank Braun. „Nalhal jsem mu, že ležíš na smrtelné posteli a že musím být u tebe v tvé poslední hodině. Potom mi dal peníze.“ Tajný rada kýval hlavou zleva napravo. „Tak to jsi mu vyprávěl? Ty jsi opravdu génius v pumpování a podvodech. To musí konečně přestat.“ „Svatá panno!“ vykřikl synovec. „Vezmi přece rozum do hrsti, strýče Jakube. Musím ty peníze mít, jsem ztracen, nepomůžeš-li mi.“ Tu řekl tajný rada: „Nu, rozdíl se mi nezdá příliš veliký. Ztracen jsi i beztak. Řádný člověk z tebe nikdy nebude.“ Frank Braun se chytl oběma rukama na hlavu. „A to mně říkáš, strýče, ty?“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS197166