Nadskočila jsem a kopla do nohy křesla. Zaúpěla jsem. Au, tohle bolelo. Nonius se ušklíbl a změnil pózu, stále byl však opřený o zárubeň. „Ne, nechtěla jsem,“ sykla jsem, zatímco jsem si třela bolavý prst. „Jen jsem to náhodně našla a… jo, přiznávám. Neodolala jsem.“ Opatrně jsem vrátila knihu na křeslo a rychle se narovnala. Zírala jsem přímo do jeho očí. Na minutku jsem si myslela, že se dívám na Adriana. „Ty –“ „Já vím!“ přerušila jsem ho. „Měla jsem zůstat dole. Ale já chtěla poznat něco nového.“ Ne, nechtěla jsem, jen mi přišlo do rány si tento barák prozkoumat. Nechtěně jsem luskla prsty. „Jo. Přiznala jsem se. Co mám ještě dělat? Kleknout na kolena?“ Snad poprvé jsem ho viděla, jak se usmívá. „Zkus to.“ Padla jsem na kolena a přišoupala se k němu. „Ó, mocný Nonie, prosím, odpusť mi, že jsem se dopustila takového hříchu! Jak to mám odčinit; co smím udělat, abych si opět získala dobré světlo ve tvých očích?“ Natáhl ruku a já vstala. Upravila jsem si ofinu a usmívala se. „Byla jsi herečka?“ „Ne, ale dva roky jsem chodila do dramatického kroužku.“ „Nápodobně. Pojď za mnou.“ Překvapilo mě, že Nonius účinkoval v divadle. Opatrně jsem šla za ním, do druhých béžových dveří. Tam k mému překvapení byla kuchyňka. „Umíš vařit?“ vypadlo ze mě nekontrolovaně. „No, umět bych to nenazýval, ale… jo,“ pokrčil rameny. „Spíš jsem na pití. Jestli chceš vaření, tak běž za Alekem.“ Pozvedla jsem obočí. „Je pořád v patách Xaverovi.“ „Ahá,“ řekla jsem inteligentně. Rozhlédla jsem se. „Jo, čaj si dám,“ odpověděla jsem na jeho nevyřčenou otázku. Opět se usmál a začal pracovat. Nonius se nejspíš moc často nesmál, spíš se šklebil. Později jsem se zeptala: „Co je v těch hnědých dveřích?“ „Ty jsi zvědavá,“ zavrtěl pro sebe hlavou, stále s úsměvem na rtech. Možná měl jenom přetvářku. Uvnitř musel být skvělý, soudě podle toho, jak vypadal teď. Čekala jsem na odpověď. „Můj pokoj.“ „Aha.“ Mlčela jsem. „A jo, můžeš se tam podívat.“ Vesele jsem vystartovala. Nonius nebyl hloupý, opravdu věděl, jak svůj mozek používat. Zaručeně měl můj obdiv.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198950
Nakoukla jsem dovnitř jen hlavou, ale nakonec jsem tam vešla celá a zavřela dveře. Malý útulný pokojíček. Hnědě vymalovaný s postelí, skříní, policemi s knihami a vším možným dalším. Vypadalo to tu… až moc normálně. Představovala jsem si něco jiného. Třeba krev na stěně nebo pověšené biče a nebo třeba hnijící lidské maso. Nepovolil, ale ani nezakázal. Vysunula jsem jeden šuplík a ihned objevila fotku asi desetiletého chlapce extrémně podobného Noniovi. Adrian. Nonia jsem cítila za sebou. „Adrian, že? Tvůj bratr.“ Vytušila jsem přikývnutí. Adrian si byl stále podobný, teď měl jen mužnější rysy. Stejný úsměv, stejná jiskra v očích. A stejný styl vlasů, jen teď je měl o něco delší. „Kdy jsi ho naposledy viděla?“ „Neviděla, cítila –“ Bohužel už se nestihnu zarazit. Nonius mě pohledem vybídne, abych větu dokončila. „No, jak jste viděli toho cizince… tak to byl on.“ Nonius vytřeští oči, větu mu dvakrát zopakuju a pak hodně sprostě zakleje. Praští pěstí do stěny. „Sakra. Nemohl to být on.“ „No, je o několik let starší než předtím,“ poznamenala jsem. „Byl to on. Kočičím smyslům bys měl věřit.“ Trhl hlavou směrem ke mně a pak ji lehce naklonil. „Ten kluk, že? Mění se v kočku.“ „Slyšel jsi o tom?“ „Čtu hodně knih.“ Zavrtěl hlavou. „Můj bratr žije s rodiči a vůbec netuší, co se děje,“ řekl pak tiše. Nejdřív mi nedocházelo, o čem mluví, ale pak jsem si vzpomněla na ten sen. Adrian přece není – tedy, tohle neřeknu. Je to idiot, ale tohle by mu došlo. „Adrianovi je sedmnáct, používá mozek – někdy, a už od tvého útěku žije s jednou kouzelnicí.“ Budu jen doufat, že mě za to Sidonia nezabije. Zvedl ke mně oči. Kdesi v jejich hloubce jsem spatřila, že se mu chce uvěřit, ale musela jsem se k tomu dopracovat. „Věř mi. S Adrianem se sice neznám ani měsíc, ale můžu ti stoprocentně říct, že je to vůl.“ Založila jsem si ruce na hrudi. Pousmál se. Pak zavrtěl hlavou. „Vedle máš ten čaj,“ oznámil. Nechala jsem ho v jeho pokoji a došla si pro čaj. Vzala jsem si ho až dolů, zpět k Willovi. Můj příchod ho probudil. „Kde jsi byla – a co je tohle?“ Vypadal absolutně zmatený. Usmála jsem se. „Berme to tak, že už nejsme ‚uvězněníʹ,“ naznačím ve vzduchu uvozovky, aspoň jednou volnou rukou. „Náhodou, Nonius je docela v pohodě, když ho poznáš.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198950
„Jasně. Proto nás tady uvěznil a vyhrožoval mi smrtí. Promiň, ale to podle mě docela v pohodě není.“ Posadím se vedle něj. „To chci ještě zjistit. Právě jsem mu řekla o Adrianovi a vypadá to, že se z toho nemůže vzpamatovat.“ „Ha! Vidíš? Normální jak něco.“ Šlehla jsem po něm pohledem. „Řekni mi, jak by ses choval ty, kdybys právě zjistil, že tvoje sestra žije?“ Mlčel a zamyšleně hleděl do země. „Tak vidíš.“ Prohrábnu si vlasy a nabídnu mu čaj. Přijme ho. „Zajímalo by mě, co zrovna dělá Adrian s Evangelínou.“ „Soudě podle toho, jak ty dva znám, tak nás právě někde hledají,“ poznamenal a vrátil mi hrnek. „Evangelína je toho typu, a když půjde ona, ani Adrian to nevydrží.“ „Já bych to řekla spíš naopak,“ pokrčila jsem rameny. Usmál se. „Takže jsou nejspíš stejně.“ Založil si ruce za hlavou a zahleděl se na mě. „Co myslíš, že by udělal, kdybychom se teď sebrali a utekli?“ „Taky jsem nad tím přemýšlela,“ řekla jsem tiše, „procházela jsem kolem dveří ven. Ale po tom, co jsem Nonia poznala z té druhé stránky, to prostě nemůžu udělat. A navíc ještě nevím všechno!“ „Co zas?“ „Nic mi nezapadá do sebe. Nejdřív mám sen, kde Nonia surově mlátí jeho otec a on kvůli tomu zdrhne. Ten samý důvod donutí Adriana. Pak uvidím v Noniově pracovně deník jakéhosi kluka, který tam o něm doslova básní, a nakonec si Nonius myslí, že Adrian stále žije s jeho rodiči!“ rozmáchla jsem rukama a zarazila se ve vzduchu. Ústa jsem nechala lehce otevřená a překvapený výraz nejspíš mluvil za vše. Will mi zatřásl ramenem. „Spiritko? Co je?“ „Ne. Naopak. Všechno dává smysl.“ Vstala jsem a zuřivě začala přecházet po pokoji. „Jasně že jo. Mělo mi to dojít dřív. Noniovi a Adrianovi rodiče byli nejspíš toho typu, že chtěli ze svých dětí to nejlepší a to, co vybočovalo z jejich úmyslů, bylo prostě špatně. Do Nonia se zamiloval ten kluk, co vlastnil deník, pak začal otec Nonia mlátit a on utekl. Hned po něm Adrian. A teď je Nonius tady a ten deník tady. Jen mi vrtá hlavou… kde je ten kluk?“ Will na mě vytřeštěně hledí. „Jak jsi k tomu tak rychle došlo? Tohle by mě ani ve snu nenapadlo.“ „Dívám se kolem sebe.“ Opět jsem se posadila. „Takže… už můžeme jít, když už všechno víš?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS198950