Demir netrpělivě zopakoval svůj příkaz. „Tak honem, Yekto. Musím psovi ucpat ránu tamponem. Nebo ztratí moc krve.“ „Nebýt tohohle města, nebyl bys ty, ani by teď na tomhle stole neležel Štístko,“ neodpustil si Yekta, když mu podával balíček vaty. Tentokrát mu Demir neoplatil, jen s rošťáckým úsměvem pronesl: „Děkuju, Yektíčku,“ a pokračoval v práci. Náš básník se stejně neurazil. „Ten už jiný nebude, paní Evženie,“ pohlédl na mou přítelkyni, „nevšímejte si ho, je takový už od dětství. Ale jsem moc rád, že jsem vás poznal.“ „Děkuju…“ Vůbec bych to nečekal, ale na okamžik i Demir přerušil práci a pronesl zdvořile: „Jsme moc rádi kvůli Nevzatovi. Má velké štěstí, že vás našel.“ Tato hezká slova Evženii dojala. Začervenala se a její zelené oči se zaleskly. „Jste moc milý. Nevzat má velké štěstí, že má přátele, jako jste vy.“ Bylo to příliš mnoho dojetí na tuhle místnost čpící dezinfekcí. Chtěl jsem převést řeč na Štístka, když vtom se rozezněl můj mobil. Na displeji se zobrazilo Aliho jméno. Úplně jsem na ně zapomněl. Měli jít do zámečku Sepetçiler vyptávat se na Barkınovou. Možná už získali nějaké informace, které se nám budou hodit. Zvědavě jsem stiskl tlačítko příjmu… „Haló… Ano, Ali, mluv…“ „Další oběť, šéfe…“ „Cože!?“ „Našli jsme další mrtvolu… Tentokrát ne na Palácovém mysu, ale u Çemberlitaşe, u sloupu s obručemi.“ Jedná se o dvě stejné vraždy? Bez ohledu na Evženii, která mě se zájmem poslouchala, a na zvědavé pohledy mých kamarádů jsem se zeptal: „Je tam taky mince?“ „Ano, v dlani mrtvoly.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200512
Když jsem v dlani zavražděného na Palácovém mysu uviděl minci, nemyslel jsem si, že to bude mít pokračování. Očividně jsem se mýlil, bude se vraždit dál. „Rozumím, Ali,“ řekl jsem svému pomocníkovi, který na druhém konci mlčky čekal na mou reakci. „Kde jste teď?“ „Jsme se Zeyneb na místě činu. Je tu i Şefik, se svými lidmi už se pustil do práce.“ „Dobře, hned jsem tam.“ Z mých společníků byla nejrozčilenější Evženie. „Někoho zabili?“ Otřásla se, jako by měla mrtvolu před sebou. „Zase vražda?“ Pokusil jsem se to zmírnit. „To ještě nevíme… Ale já tam hned musím jet.“ Omluvně jsem na ni pohlédl. „Mám ti zavolat taxíka?“ „To nepřichází v úvahu,“ odpověděl se slušností sobě vlastní Yekta. „Já paní Evženii odvezu.“ „Děkuju, jsem zvyklá jezdit sama.“ Nebyla to od ní výtka. „A vy musíte pomáhat panu Demirovi… I já můžu zůstat, pokud bude potřeba. Možná vám s něčím můžu pomoct…“ „Nemusíte se obtěžovat,“ řekl zdvořile, ale rozhodně Demir. „Stačí, když tu zůstane Yekta. Máme ještě hodně práce. Můžete odjet, zbytečně se neokrádejte o spánek.“ Evženiin ustaraný pohled sklouzl na Štístka, který ležel na operačním stole a neměl ani tušení, co se děje. „Nedělejte si starosti,“ ujistil ji Demir. „Věřte mi, Štístko bude v pořádku.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200512
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200512