Milenka_opr.QXP
19.5.2006
13:18
Str. 97
z východní Asie a že je to dar nebes. Následovala přednáška o přípravě kombuchového čaje, které bylinky jsou nejlepší na dané zdravotní potíže, takže jsem z toho měl guláš jaksepatří. Když už jsem si myslel, že její monolog spěje ke konci a já ten lahodný nápoj konečně ochutnám, ještě jsem se dozvěděl o tom, že kombucha nesnáší nečistotu, kovy a průvan a že je jí nejlépe v teplíčku kolem 25 stupňů. Asi proto je mi tolik sympatická, dodala. Zpod postele s námahou vytáhla dvoulitrovou, téměř plnou láhev toho tolik opěvovaného nápoje z přeslazeného čaje na všechno. Nechala mě nalít do dvou skleniček. „Tak na setkání,“ povídá a já opatrně upil. Něco mezi burčákem a moštem, pomyslel jsem si, ale raději nahlas nic neříkal. „Správně to piješ, pomalu a po douškách. Vychlazená je o dost lepší.“ „Ale ne, zajímavá chuť. Taková, no, nevím, jak to popsat, ale je to takový hutný, že bych dvě deci na ex nevypil,“ snažím se o sdělení prvních pocitů. „A to máš pravdu, je bublinkovatá, z máty a mateřídoušky a jednoho sáčku řebříčku, protože to jsem ještě nevěděla, jak je řebříček hnusný, takže se ho snažím po troškách spotřebovat.“ „Jo, správně. Cítím mátu a trochu sladkost. Je taková, taková …“ „Nechci tě trápit, říká se, že není bůhvíjak dobrá, ale pít se určitě dá. Jedním slovem - říká se o ní, že je lahodná. A příště - zítra? To ti ji ukážu, budu ji připravovat,“ jen tak nenápadně mezi řečí si mě objednala na další návštěvu. Lenka byla dost ukecaná a právě takovou jsem si ji vůbec nepředstavoval. Nepřekvapila by mě jako tajnůstkářka, ze které abych slovo páčil. Ale ona mluvila o všem. Dlouho a rychle. Až se stalo, že jsem v jednu chvíli poslech vypnul a začal myslet na to, jestli by mi nebylo lépe samotnému 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200937
Milenka_opr.QXP
19.5.2006
13:18
Str. 98
venku, v tichu. Najednou jsem znejistěl, neboť mi připadalo, jako kdyby se Lenka opakovala. Ano, bylo to tady. Ze snění mě vytrhla opakovaná, naneštěstí nic neříkající otázka. „No a co ty?“ „Co já, no dobrý. Promiň, trochu jsem se zamyslel,“ raději se preventivně omlouvám. Přemýšlela. Zpozorněla, nevěděla, jak zareagovat. Po chvilce svraštila čelo a pousmála se. „No co, jednou to přijít muselo. To já. Vím, že bych měla zpomalit. To bys taky za mnou už nemusel přijít, že jo? Já se fakt polepším, ale já za to nemůžu, že jsem jiná než Šárka, že já jsem taková, “ omlouvala se pro změnu zase Lenka. „A to mě zajímá. O tom se rozpovídej. Neřekl bych, že se od sebe až tak moc lišíte. Ona má své tajemství a ty také nějaký zdravotní problém, o kterém mi nechce nic říct. Takže doufám, že ty budeš sdílnější a téměř hotovému lékaři něco prozradíš. Samozřejmě jenom když budeš chtít a já budu na oplátku jako hrob,“ sliboval jsem. Vypadlo to z ní hned. Věděla, že nemá cenu zatloukat, že bych se to dřív nebo později dozvěděl. Lenka měla cystickou fibrózu. Matně jsem vzpomínal, že se jedná o jakousi vzácnou dědičnou nemoc, při které nemocný nemůže dost dobře hleny vykašlávat, třebaže o to usiluje, seč může. Proto ty opakované záněty plic, hromady léků a obavy z jakékoli infekce. Tak jsem jí k tomu něco málo řekl, ale spíš se přiučil, cože všechno denně polyká. Nejhorší na tom je, že tím pádem nemá skoro žádnou chuť k jídlu a pořád hubne. Zlatých 45 kilogramů, které měla ještě vloni. Ale je hubenost opravdu to nejhorší? Kašel, špatné spaní, cukrovka, ohrožení jater, vysoký tlak a lapání po dechu jsou velice zdatnými soupeři. Lenka mi toho napovídala! Krátký čas byla dokonce modelkou krajské úrovně a chlapů měla, až mě to překvapilo. Prý asi tak dvacet! Jestli ovšem nekecala. O to hůř nebo líp? Jsou silné a šťastné vzpomínky do budoucna na škodu nebo motivační vzpruhou? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200937
Milenka_opr.QXP
19.5.2006
13:18
Str. 99
Ukázala mi pár fotek z modelingu a také ještě nějaké z výletu po Praze, kdy ji fotil tehdejší přítel. To bylo před pěti lety, přiznávala. Mladšími fotkami se nechlubila. „Tos musela být dost dobrá, že tě chtěli jako modelku i v Praze,“ zajímalo mě. „Jenomže z toho sešlo. Zasedla rodinná rada a všechno rozhodl můj doktor z nemocnice, který o tom nechtěl ani slyšet. Prý cestování, stres, změny prostředí, to by prý byly hrsti hřebíčků do rakve každý den. Tak jsme ho poslechli a asi udělali dobře. Už jsem přežila tři své kamarádky se stejnou nemocí.“ „To já jsem zas až tak moc v ničem nevynikal. Ale příjemnou vzpomínku mám na to, jak jsem hrál s taťkou tenis v Karlově Studánce. To za námi přišel jakýsi pán a ptal se, kolik mám roků. Když se dozvěděl, že už třináct, řekl, že věčná škoda. Že kdyby mě dostal do parády aspoň v deseti, hrál bych líp než Ivan Lendl. Byl to totiž nějaký tenisový trenér z Ostravy, kterému se líbila moje pestrá, přemýšlivá hra. Takže nic, ale aspoň to potěší, no ne?“ „To víš, že jo, ty nedoceněný šampióne,“ kvitovala vtipně a úsměvem, který mi tolik připomněl Šárku. „Jo a ještě na něco jsem si vzpomněl. Na to, jak jsem se jednou na gymplu naučil nějakou nesmyslně dlouhou definici, ale doopravdy si už nevzpomenu čeho. Byla na půl stránky, plná těžkých neobvyklých cizích slov, zabalená do formulací, že by se z toho normální člověk zbláznil, ale zase jsem si říkal, že je to definice a to je přece to nejdůležitější. Tak jsem se tu patlaninu z občanské nauky celý víkend učil a v pondělí mě kantor z toho vyvolal. Já to ze sebe bez chyby spustil prý způsobem, jako kdybych recitoval básničku foukej, foukej, větříčku, shoď mi jednu hruštičku. Profesor Zahnaš zakoulel očima, vyletěl ze židle a před tabulí začal nervózně pochodovat sem a tam, přičemž se nějak divně uculoval, nechápavě kroutil hlavou a stále odříkával, že to ještě neza99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200937