„Jsou tu zase dřív neţ my. Dokonce nás předjeli i pohřebáci. Naštěstí tady není co uchvátat. Ty, ona to asi není zase taková vejška. Deset metrŧ? To asi vezme ten příplatek za vejškový práce za svý,― prohodil Karas ke Kotrbáčkovi, který se hrnul s kufrem a s černým gumovým „spacákem― dolŧ k řece a nasadil si k očím dalekohled. Chvíli trvalo, neţ si pořádně zaostřil, a pak to z něj vypadlo. „Hergot, je to flinta. Ale co tady chtěl, proboha, střílet? Nebo po kom?― zavrtěl hlavou a začal opatrně sestupovat k řece, kde uţ netrpělivě čekali hasiči, přepásáni horolezeckými lany. Karas se s nimi okamţitě pozdravil a hned se začal zajímat o sílu lana. „To bude oříšek, co?― ukázal přes řeku, ale mladší z hasičŧ se jen pousmál. „Zkusíme to nejdřív po ţebříku a uvidíme. Jinak tohle lano, to vás unese, pane kapitáne.― „Coţpak mě. Já mám slabejch devadesát. Seţeňte radši něco silnějšího pro doktora Vrbu z Milevska. Ten má sto dvacet. Koukám, ţe uţ jede,― ukázal Karas na most, po němţ se mihla ţlutočervená rychlá. „Ţádný strachy, kolega vyleze jako první, ukotví se za borovici hned vedle toho keře a nahoru se vytáhnete sám. Vypadá to, ţe tam vedle něj leţí nějaká puška. Z mostu jsme se dívali dalekohledem.― „Já ji viděl taky,― utrousil Karas a rezignovaně nastoupil k hasičŧm do člunu. Na tomto místě by bylo poctivé říci, ţe doktor Vrba vyšplhal nahoru do skalního převisu sviţněji neţ kapitán Karas. Při té své opravdu stodvacetikilové tonáţi se vŧbec nezadýchal a hned jak se jeho noha dotkla skály, začal úřadovat. „Tak co tomu říkáte, doktore? Ten tu bude dost dlouho, podle tý vody,― ukázal Karas dolŧ, ale to uţ si doktor Vrba natahoval gumové rukavice. „Jedno je jistý, pánové,― podíval se doktor na vyšetřovatele Muziku a Karase, „ten chlap je mrtvej. Tady by si byl jistej i student prvního járu lékařský fakulty. Co má ten muţskej společnýho s vodou, nevím, to bych nechal, kdyţ dovolíte, na vás. Co vím skoro určitě, je to, ţe tahle flinta bude mít něco
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203620