Babička pozdravuje a omlouvá se (Ukázka, strana 99)

do klubíčka. Jako kdyby se obrovi zachtělo odcvrnknout myšku. On však pouze ztěžka dýchá, je rozzuřený i zmatený. Pak s námahou zdvihne paži, jako by zvedal sukovici, a ukáže ke škole.

Elsa se podívá tím směrem a spatří holku, která nikdy nečetla Harryho Pottera, a její partičku pelášit různými směry jako papírky vyhozené z balkonu. Jsou vyděšení, jako by je pronásledovaly stíny.

V dálce zahlédne audi odbočující na parkoviště. Zhluboka se nadechne a má pocit, jako by se jí poprvé za několik posledních minut rozproudil v plicích vzduch.

Když se obrátí zpět, Příšera je pryč.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203763

Mýdlo

— kapitola 9. —

Na světě jsou tisíce pohádek a chytráci nemají tušení, kde se vzaly. Je to z toho důvodu, že každá z nich se zrodila v Říši před procitnutím, a tam si nikdo nepřipisuje zásluhy, nic takového. Pohádkáři zkrátka dělají svou práci. Ty vůbec nejlepší pohádky pocházejí z Miamasu.

Všechna království čas od času vyprodukují vlastní pohádku, ale k těm miamaským se žádná ani nepřiblíží. Nové pohádky tam vznikají po celý den, ale ne jako ve fabrice na běžícím pásu, je to poctivá ruční práce. Ty ze všeho nejlepší jsou určeny na vývoz. Většina z nich se odvypráví jednou a placaté se snesou k zemi, avšak ty nejkrásnější vylétnou s posledním slovem ze rtů vypravěče a vznášejí se opatrně nad posluchači jako blyštivé papírky, než padne noc a přijedou si pro ně enfanti. To jsou maličká stvoření s překrásnými klobouky. Jezdí na mrakoních. Enfan­ ti samozřejmě. Puntičkář by podotkl, že klobouky spíš jezdí na enfantech. Blyštivé papírky si kolem sebe shromáždí do velkého zlatavého houfu, načež mrakoně vystřelí vzhůru takovou rychlostí, až se jim i vítr musí klidit z cesty. Pokud by to ne­stihl dost rychle, mrakoně mu vynadají: „Uhni, ty foukáčku!“ A pak se na chvíli převtělí do podoby nějakého zvířete s prsty, aby na vítr mohli vztyčit prostředníček.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203763

Na samotném vrcholu nejvyšší hory z celé říše, na hoře Vyprávění, vypustí enfanti stádečko pohádek na svobodu.

A aniž to chytráci tuší, tohle je cesta, kudy se pohádky dostávají až do skutečného světa.

Když babička začala Else vyprávět miamaské pohádky, mo­ hlo se nejdřív zdát, že jsou to samostatné příběhy zrozené v pěkně praštěné hlavě. Else trvalo pár let, než pochopila, že jsou spolu propojené. Všechny dobré pohádky by měly být propojené.

Babička vyprávěla o prokletí mořského anděla, o dvou princích zamilovaných do stejné princezny z Miplorisu, o čarodějnici, která ukradla nejcennější poklad pohádkové říše, a o princezně, s níž sváděla marný boj, povídala o válečnících z Mibatalosu i o tanečnících z Mimovasu, o lapačích snů z Mirevasu. O tom, jak se všichni pořád tolik hádali a přeli o jedno či druhé, a to dokonce i v den, kdy se Vyvolenému podařilo uprchnout před stíny, které se ho pokoušely unést, i o tom, jak mrakoně Vyvoleného odnesli do Miamasu a obyvatelé říše konečně pochopili, že jsou na světě věci, za které se skutečně stojí za to bít. Když stíny zformovaly armádu a chtěly si Vyvoleného vzít násilím, všichni se jim postavili jako jeden muž. A i když se zdálo, že Válka bez konce nemůže dopadnout jinak, než že všichni do jednoho zahynou, dokonce i když padlo království Mibatalos a bylo srovnáno se zemí, ostatní království se nevzdala.

Věděli totiž, že jakmile se stíny zmocní Vyvoleného, zemře v říši nejprve veškerá hudba, pak i představivost a nakonec nezbude nic, co by bylo nějak odlišné. Pohádky ale udržuje při životě právě to odlišné. „Pouze jiný lidi maj schopnost změnit svět, nikdo normální ještě nezměnil ani prd,“ říkávala babička.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203763