98
Přivezli jsme dvě mražený kachny, nějakou krkovici, vodku, buřty a vůbec všechno, co maminka s pečlivostí střádala v mrazáku na horší časy. Tatínek se v kuchyni rozhlídl a já věděl, že má pokušení dál řezat špalíky a podkládat postele, ale pak se podíval z okna, kde se lhostejně valila voda, a kývl ke dveřím, abychom šli. Popadl jsem ještě spacák a deku pro tátu. Začalo se smrákat a na veliký terase u Květů bylo živo. Z kuchyně bylo cítit pečený maso a gril byl plný. Některý sousedy jsem viděl prvně. Třeba pana továrníka Viniče, co obýval velkou vilu na kraji ulice a z Běloruska si nechal přivézt bednu černýho kaviáru z jesetera. Jeho dcera si nabírala lžící černý kuličky a střílela je po harantech Čalouníků, co na oplátku stříkali limonádu. Jenomže mě ani trochu nebavili. Chtěl jsem pozorovat pana Nejtka. Jeho klid a jistotu, s jakou rozdával rady a rozhodoval, co už má přijít na gril a co počká. Teta Květa se ujala muziky. Hladinu ulice roztrhl vysoký hasičský vůz. Zastavil a vyplivl muže s kufříkem. „A je to tady…“ zamumlal naštvaně Nejtek. „Jak jsme na tom?!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204827
Paní Klára se vyklonila z okna kuchyně. „Kachny chtějí ještě tak hodinu, vepřový a kuřata jsou hotový. Knedlík, zelí, všechno je připravený.“ „Paráda…“ Pan Nejtek sešel po pás do vody a vydal se za mužíkem s kufrem. Ostatní zatím podali hasičům do auta horký čaje a klobásy. Chlapi se smáli a bylo jim jedno, že mužík pod Nejtkovým vedením změnil směr a místo k rozvodně zamířil zpět…“ „Jestli mi to vylítne…“ bránil se mužík, ale Nejtek ho uklidňoval, že podle slimáků mají ještě nejmíň dvě hodiny. Padla tma. Lidi se rozlezli po celičký terase. Pouliční světla se ztěžka rozsvítily a vrhly na neklidnou hladinu žlutý závoje. Na druhý straně řeky zběsile blikaly modrý policejní a hasičský auta, ale tady se zdálo, že tragédie je nekonečně daleko. Paní Klára se vyklonila z okna a kývla na Nejtka. Bylo hotovo. Kachny kouřily v okně. Nejtek vzal mužíka s aktovkou do kánoe a nejistým krokem ho odvezl k rozvodně. Mužík si rozsvítil čelovou svítilnu, spolkl lžíci kaviáru
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204827
100
a nejistě sáhl dovnitř. O vteřinu později se všude kolem rozhostila tma. Domy, ulice i terasa. Tma. Hudba utichla a jen hučení vody objímalo naše srdce. Hasičský auto zmizelo po proudu. Na schodech zbyla jen silueta souseda Kamila s kanystrem nafty, co ukradl hasičům. Podal ho na balkon panu Květovi, aby ji nalil do agregátu. Udělalo se mi smutno. Hledal jsem v tom šeru tátu, ale nemohl jsem ho najít. Rozběhl jsem se na druhou stranu, ale narážel jsem jen do cizích lidí. Pak mi někdo bolestivě sevřel rameno. „Teď bys to mohl vzdát…“ píchl prst do kalnýho šera, „a vyhrála by. Dostala by tě, jako všechny ty, co se s ní chtěli prát nebo se z ní podělali. Je taková, jaká je…“ Viděl jsem v šeru, jak Nejtkovi planou oči, jak hledí do tmy, jako by tam někdo stál. Oči si už přivykly, a tak jsem všude kolem sledoval pohyb, víření, bublání a propadání. Nejtek měl pravdu, byl to organismus, který nás obtáčel, a jeho objetí bylo stále silnější. „Ale my jí to nedovolíme!“ zařičel Nejtek do tmy, jako by mi četl myšlenky. Ve stejný okamžik pan Květa na balkoně nahodil dieselagregát
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204827