A B C Č D E F G H CH I J K L M M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž MILÍŘ
Milíř
Na vaření a topení v peci stačilo dřevo, ale pro potřeby řemeslníků, stejně jako hamrů, bylo málo výhřevné. Proto se ze dřeva vyrábělo dřevěné uhlí. Zpočátku se pálilo v nezakrytých ohništích nebo malých jámách, protože však po něm v souvislosti s bouřlivým rozvojem řemeslné výroby ve 13. a 14. století rostla poptávka, začalo se pálit ve velkých milířích. Touto prací se zabývali uhlíři. Káceli stromy (především listnaté) a na mýtinách nebo okrajích lesa skládali nařezané klády a nasekané dřevo do velkých homolovitých hromad. Ty pak pokrývali vrstvou drnů, chvoje, mechu či rákosí, zasypávali mourem (uhelným prachem) a nakonec zakryli hlínou. Hoření dřeva v milíři za minimálního přístupu vzduchu vedlo k jeho zuhelnatění (teploty uvnitř homole dosahovaly až 350 °C). Milíř hořel, či lépe řečeno doutnal, několik dnů, a teprve když hrozilo, že prohoří, odkryli uhlíři vrchní drnovou vrstvu a začali vybírat hotové dřevěné uhlí. Výroba dřevěného uhlí v milířích se na mnoha místech udržela až do 20. století.
MISÁL
Tištěný misál
Název odvozený z latinského missale napovídá, že jde o liturgickou knihu, která se používá při mši. Jen na okraj je třeba připomenout, že slovo mše první křesťané nepoužívali, vzniklo až později zkomolením závěrečných slov mešní liturgie, která latinsky znějí „Ite, missa est“. Těmito slovy kněz vysílá shromážděné křesťany, aby šířili Kristovu pravdu (v překladu „Jděte, jste vysláni“, v české liturgii se používá „Jděte ve jménu Páně“). Misál obsahuje modlitby, které pronáší kněz během nejdůležitější části mše, označované jako slavení eucharistie (večeře Páně nebo lámání chleba). Slovo eucharistie pochází z řeckého eucharistein, což znamená děkovat. Jde o základní kámen křesťanského rituálu, protože během něho dochází k proměně hostie a vína v Tělo a Krev Páně. Misály byly zavedeny na tridentském koncilu (v polovině 16. století), který sjednotil římskokatolickou liturgii. Od té doby se bez této důležité příručky neobešel žádný kostel. Poslední oficiální český misál byl vydán v roce 1983 a latinský v roce 2000.
MISNÍK
Misník (skanzen Přerov n. Labem)
Misník je policová skříň na nádobí. Nejstarší dochované exempláře jsou renesanční a pocházejí ze severní Evropy. Od počátku sloužil jako reprezentační nábytek k uložení pěkného a drahého nádobí, které mělo být vystaveno na odiv. V interiérech zámožných šlechticů a městských patricijů ho však záhy vystřídaly honosnější příborníky, naopak v chudším městském a zejména venkovském prostředí se misníky uchytily a používaly se velmi dlouho. Lidový misník, jak jej známe z 18. a hlavně 19. století, si konzervativně udržel původní renesanční tvar (takové jsou známé z Chodska, kde se jim říkalo sudeny). Ve spodní části má nižší skříňku s dvířky, do které se ukládalo horší keramické nebo plechové nádobí, případně chléb a další potraviny, v horní pak otevřené police, někdy doplněné lištami, o které se opíraly kolmo postavené parádní
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205026
A B C Č D E F G H CH I J K L M M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž talíře a mísy. Spodní skříňka byla vždy hlubší než horní police, takže na její vrchní desce vznikl odkládací prostor. U některých misníků uzavírala dvířka (plná nebo vzácněji mřížková) i horní část, ale obvykle nezakrývala všechny police. Dochovaly se i misníky bez spodní skříňky, které mají pouze police (ze severní Moravy). Stejně jako i další reprezentační lidový nábytek, byly misníky často zdobené profilací lišt, malbou, výjimečně i figurální řezbou nebo intarzií.
MITRA Mitra (ve středověku nazývaná také řeckým termínem infule) je liturgická pokrývka hlavy, určená pro biskupy a opaty klášterů. Právo nosit mitru (spolu s prstenem, biskupskou berlou a náprsním křížem) uděloval původně papež, později se stala automatickou součástí bohoslužebného oděvu. Mitra má podobu dvojcípé vysoké čepice, sešité ze dvou dílů (předního a zadního), které vybíhají nahoru do špičky. Vzadu splývají na ramena dva látkové pruhy. Může být jen z bílého hedvábí nebo plátna, ze zlatě protkávaného brokátu, anebo bohatě zdobená výšivkami, aplikacemi a perlami. Její tvar je nápadně podobný pokrývkám hlavy staroegyptských panovníků a kněží, z nichž byla nejspíš odvozena. Až do 7. století nosili mitru i papežové, pak byla nahrazena honosnou papežskou korunou – tiárou.
Mitra (Smečno)
MODROTISK Modrotisk se dodnes vyrábí původní rukodělnou technologií. Jiná možnost vlastně ani není, protože se zatím nikomu nepodařilo ji nahradit (průmyslová napodobenina je patrná na první pohled). Tradiční lidový modrotisk vzniká tak, že se na podkladové plátno (většinou bílé, ale může být i barevné) dřevěnými formami natiskne vzor. Tiskař nejprve namočí formu do husté škrobovité hmoty, zvané pap, a pak ji obtiskne na látku. Tak pokračuje dál, dokud není celá plocha souvisle pokrytá. Barvení se provádí v barvící lázni zvané kýpa, jejíž hlavní složkou je indigo. Právě to dává modrotisku nezaměnitelný odstín sytě modré barvy. Látka, zavěšená na kole nebo rámech s železnými háčky, se do barvy spouští několikrát (čím více, tím je sytější). Teprve pak se mácháním a ustálením ve slabém roztoku kyseliny sírové odstraní z látky pap, pod nímž zůstala v modré ploše látka neobarvená. Tomuto způsobu tisku se říká rezervážní technika (rezervou je v tomto případě pap). Indigo je velmi stálé a silné barvivo, proto i když modrotisk zpočátku při praní pouští barvu, zůstává sytě modrý po mnoho let. Na klasických modrotiscích se objevovaly květinové a ornamentální vzory. Starší vzory bývaly větší, protože původní formy se celé vyřezávaly ze dřeva, zatímco mladší se sestavovaly z natlučených mosazných nýtků, hřebíčků a plíšků, které umožňovaly tisk jemněji propracovaných vzorů. Formy vyráběli specializovaní výrobci, a proto se produkce jednotlivých dílen nijak výrazně nelišila. Modrotisk byl v minulosti velice oblíbený, v 19. století se nosil na venkově i ve městech a díky značnému množství výrobců byl snadno dostupný.
Mitra (hrad Švihov)
Modrotisková forma
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205026
A B C Č D E F G H CH I J K L M M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž MONSTRANCE Monstrance jsou ozdobné schránky z ušlechtilého kovu, v nichž se vystavuje konsekrovaná hostie, tedy taková, která byla při eucharistické mši proměněna v Tělo Páně. Tato hostie bývá větší než běžné, které se podávají při svatém přijímání a jsou ukládány do ciboria. Monstrance hraje při bohoslužbách důležitou roli, protože hostie, která je v ní uložená, se ukazuje v chrámu tehdy, kdy kněz vyzývá věřící ke klanění (adoraci) před Pánem. Posvěcená hostie Krista nejen symbolizuje, ale podle eucharistického pojetí do ní dokonce mystickým způsobem vstupuje. Proto směly být monstrance zhotovovány pouze z drahého kovu (nebo alespoň pozlacené). Monstranci obvykle tvoří prosklená schránka na vyšší noze, do níž se vkládala Gotické monstrance hostie, upevněná v lunule (zlaté svorce ve tvaru horizontálně polo(muzeum Hradec Králové) ženého půlměsíce). Vzácné gotické monstrance připomínají svým tvarem průčelí katedrály a stylizované věže (proto se jim říká věžičkové). V baroku se skleněná schránka začala obklopovat blyštivou zlatou aurou (věnec či husté paprsky), mnohdy posázenou drahými kameny a perlami (nejznámější je Diamantová monstrance v pražské Loretě s více než šesti tisíci diamanty). Kromě bohoslužeb se monstrance používají také při procesích.
MOROVÝ SLOUP
Barokní monstrance (zámek Jemniště)
Morový sloup (Polička)
Z morových epidemií měla hrůzu celá středověká společnost, zvláště po velkém moru v polovině 14. století, který zahubil téměř polovinu obyvatel západní Evropy. A protože lidé považovali mor za trest, který sesílá Bůh za jejich hříchy, je logické, že se utíkali o pomoc k církvi. Po tridentském koncilu se v 17. a 18. století začaly v katolických zemích masově budovat samostatně stojící sloupy jako manifestace víry. Mnohé z nich byly díkuvzdáním po skončení morové epidemie anebo vyjadřovaly prosbu, aby se nerozšířil mor, který se objevil někde v okolí. Proto se sloupům začalo lidově říkat morové. Představují vrcholná barokní díla a bývají zdobeny sochami předních umělců té doby. Ve skutečnosti jde o dva typy. V českých zemích jsou rozšířenější sloupy Panny Marie (mariánské sloupy), jejichž předobrazem byl mnichovský Mariensäule z roku 1638 se sochou Panny Marie na vrcholu. Podle něj byly postaveny mariánské sloupy v Praze i Brně. V 18. století bychom těžko hledali české a moravské město, které nemělo na náměstí či jiném význačném místě svůj mariánský sloup. Druhým typem jsou sloupy Nejsvětější Trojice, inspirované sloupem na vídeňských Graben z roku 1679. Podle něho byl postaven monumentální sloup na Horním náměstí v Olomouci. Protože sloupy obojího typu oslavovaly především církev a víru, na většině se objevují sochy rozmanitých světců, především zemských patronů, oblíbených mučedníků a mučednic a často také ochránců proti moru (sv. Roch se psem, který ho vyléčil, sv. Šebestián, jehož smrt lidé metaforicky spojovali s morovou ránou, sv. František Xaverský a sv. Karel Boromejský, o nichž se tradovalo, že měli schopnost zázračně uzdravovat, či sv. Barbora, patronka umírajících).
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205026