Šíp zasviští rovnou čarou a zapíchne se přesně doprostřed kruhu terče. Diváci – a je jich celá řada, vlastně celá vesnice – jásají a nadšeně vyhazují klobouky do vzduchu. Není divu – nakonec všichni to jsou nevolníci malého lorda a jeho hrabivé rodiny. Kdyby mu povinně netleskali, museli by při další sklizni odevzdat na hradě dvojnásobek množství brambor. Proto jim tu jejich přehnanou ochotu jásat taky vůbec nevyčítám. Ale Lena to nemá zapotřebí: Je pro mě hádankou, proč tu náhodnou trefu tak nadšeně oceňuje potleskem. Máš jenom jednu šanci.
Legendární střelu Robina Hooda.
Jakou? To nikdy nedokážu.
Nic na tom není. Jenom dáš do šípu trochu železa …
… a do terče magnet. A do toho!
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206555
COOLMANŮV tip není vůbec od věci, ale bohužel přišel příliš pozdě. „Prosím, jsi na řadě.“ Malý lord mi s úšklebkem podává šíp. Krátce se podívám na Lenu, ale nevypadá na to, že by mi držela palce. Naopak: Pořád ještě obdivuje Charlese a celou dobu opakuje, jaká to byla „neuvěřitelná trefa“, „prostě vážně neuvěřitelná“. Já jí ukážu, jak vypadá vážně neuvěřitelná střela. Trefím se přímo doprostřed Charlesova šípu a roztříštím ho na kousíčky a na ty pak budu rozdávat autogramy. Pak osvobodím jeho nevolníky z ukrutného vazalství. Ukryjeme se v lesích a odtud budeme bojovat proti utlačovatelům. Já Nemůžu. Jsem z tolika diváků nervózní!
Přestaň spřádat sny a střílej!
Všichni zavřít oči a čelem vzad!
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206555
budu jejich vůdce. Od nynějška se se mi bude říkat Káj-Wood, neohrožený mstitel utlačovaných! Jen s velkou námahou se mi podaří napnout luk. O zamíření nemůže být ani řeči. Třesu se námahou, a to se přenese i na šíp. Zavřu oči a prostě vystřelím. Šíp se třepotá vzduchem jako opilý holub. Plachtí daleko, úplně mimo terč, a přistane v lesíku za ním. Nikdo nevyhazuje klobouk do vzduchu a nikdo nevýská nadšením. Je ticho jako v hrobě, jen kdesi v dálce něco slabounce pípne a pak to krátce zašelestí, jako kdyby v lese něco spadlo na zem. Hamlet nastraží uši a zavětří vlhkým čenichem ve vzduchu. Chvíli zůstane sedět jako socha. Pak vyrazí přes louku, kolem terče a do lesa. Je slyšet jeho zaštěknutí a za chvíli už je zase zpátky. V zubech nese mrtvolku ptáka. Šíp ho provrtal přesně uprostřed těla a obávám se, že ten šíp je můj. Hamlet položí ptáka jeho lordstvu přímo k nohám. „Drop velký,“ řekne ten snob namyšlená, jako kdybych ho sám hned nepoznal. „Ti jsou velmi vzácní. Vlastně skoro vyhynulí. Vůbec bych si nemyslel, že tady nějaký žije. No, teď už tu vlastně žádný nežije.“ „Chudinka ptáček,“ vzdychne Lena a něžně hladí dropa po peří. Při včerejším pikniku jí taky nebylo líto bažantů, pomyslím si, ale raději to neříkám nahlas.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206555