Základní typy problémů a jejich řešení
zdraví. Přes prohlubující se problémy a potíže není tento jedinec sám schopen přestat pít nebo pití podstatně a trvale omezit. Své pití zpravidla zdůvodňuje různými racionalizacemi (srv. Skála, 1977; Nešpor a Csémy, 1996; Heller, Pecinovská aj., 1996). Vývoj závislosti na alkoholu má čtyři fáze: počáteční, varovnou, rozhodující a konečnou. 1. Počáteční fáze: Piják zjistil, že alkohol mu přináší příjemnou náladu, pomáhá odstraňovat obavy a dodává sebedůvěru. Využívá jej k tomuto účelu a zvyká si na něj, takže přestávky mezi jednotlivým pitím se zkracují. Pije rychleji, zejména když začíná pít, aby rychle dosáhl hladiny alkoholu. Neopíjí se, pije jen tolik, kolik potřebuje. 2. Varovná fáze: Piják snáší stále větší dávky alkoholu a také větší dávky potřebuje, aby dosáhl žádoucí nálady. Pití je stále častější a důvody k němu jsou stále méně závažné. Vyskytuje se již častější opilost. 3. Rozhodná fáze: Piják se stává na alkoholu závislým. Nedovede se ovládnout, nedovede přestat. Někdy pije i několik dní po sobě. Ke stavům opilosti dochází často. Objevují se „okénka“, tj. mezery ve vzpomínkách na to, co se událo předchozí den v době opilosti. Vznikají problémy s okolím. Lidé kritizují alkoholikovo pití, ten to cítí jako křivdu a další důvod k napití. Často se též rozhoduje nebo slibuje, že přestane pít nebo bude pít méně, ale nedokáže to dodržet. 4. Konečná fáze: Jedinec závislý na alkoholu již bez alkoholu nedokáže žít. Dává si i „ranní doušky“, aby byl schopný pracovat. Bez alkoholu se cítí zle, špatně se soustře uje, třesou se mu ruce, bolí ho hlava. Malá dávka alkoholu tyto pocity odstraní. Tolerance vůči alkoholu se snižuje. Osoba závislá na alkoholu se již opije daleko rychleji než dříve. Opije se i ve zcela nevhodné situaci. Dochází k celkovému úpadku osobnosti v pracovní, společenské i rodinné oblasti.
Jako osobu závislou na alkoholu (F10.2) označujeme jedince ve třetí a čtvrté fázi vývoje závislosti; nedokáže již pití ovládat, přes závažné problémy, které mu působí. Jako pijáka označujeme jedince v první a druhé fázi, který pití potřebuje k dosažení žádoucí nálady, ale ještě je dovede kontrolovat. Spotřebitel (konzument) pije příležitostně, na žízeň nebo ze společenských důvodů; neopíjí se a bez alkoholu se dobře obejde. Abstinent ze zásadních důvodů odmítá veškeré alkoholické nápoje. U nás se obecně přijímá přesvědčení, že osoba závislá na alkoholu se již nemůže stát pijákem ani spotřebitelem. Nedokáže už pít s mírou a svoje pití ovládat. Její problém může vyřešit jen trvalá a úplná abstinence. K tomu potřebuje odbornou protialkoholní léčbu. Po léčbě pak na rozdíl od „zdravých“ lidí nesmí už nikdy pít ani kapku alkoholu. Zatímco muž závislý na alkoholu zpravidla pěstuje pití ve společnosti, chodí mezi podobně zaměřené přátele do hospod nebo organizuje pitky v bytě či na pracovišti, žena závislá na alkoholu častěji pije doma o samotě a své pití skrývá. Za svou závislost na alkoholu se stydí, láhve s alkoholem si schovává do různých skrýší. Ve střízlivém stavu se obviňuje, pláče a slibuje nápravu.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208080
Osobnosti manželů
Osoby závislé na alkoholu, muži i ženy, často zdůvodňují své pití manželskou konfliktovou situací. Příčinná souvislost je zpravidla opačná nebo se obojí vzájemně potencuje. Ale a už jsou příčiny jakékoliv, protětí kruhu musí začít protialkoholním léčením, nikoliv manželskou terapií. Je bezúčelné pokoušet se urovnávat manželské soužití, dokud nebylo dosaženo abstinence. Nechce-li se alkoholik léčit, má mu dát partner nekompromisní ultimátum: „Bu se půjdeš léčit, nebo se s tebou rozvedu.“ Má v tomto směru podniknout i příslušné kroky v protialkoholní a advokátní poradně. Od problémů způsobených skutečnou závislostí na alkoholu je třeba odlišit manželské konflikty, které jsou důsledkem nepřiměřené reakce žen „alergicky“ citlivých na opilecké chování muže nebo pach alkoholu v jeho dechu, i když jde jen o „konzumentské“ pití. Ženiny reakce mohou být způsobeny zejména negativními zkušenostmi z původní rodiny. Terapeut si má o věci udělat jasno rozhovorem s oběma partnery, popřípadě získáním objektivních dat. Nejde-li o závislost, není nutné vyžadovat od muže abstinenci. Stačí, když v den, kdy muž pil, si manželé prostě „jdou z cesty“.
Podobné problémy jako závislost na alkoholu (F10.2) představují závislost na návykových látkách (F1x.2) a patologické hráčství (F63.0). Závažnost důsledků návyku je pro manželství zvyšována tím, že toxikoman i gambler si musejí opatřovat na uspokojení svých potřeb značné finanční prostředky, zdaleka překračující jejich možnosti. Rodinu ničí i ekonomicky, upadají do dluhů a postupně si začínají shánět peníze podvody a krádežemi. Opět jsou zde na místě nekompromisní pokusy o léčbu a v případě neúspěchu včasný rozvod.
j) Jiné problémy v osobnosti Zvláštní problém mohou v partnerském vztahu představovat abnormální sexuální preference a homosexuální orientace. Při poruchách sexuální preference (F65) jedinec opakovaně prožívá intenzivní sexuální touhy a fantazie týkající se neobvyklých objektů nebo aktivit. Těmito touhami může být značně obtěžován a nezřídka jim vyhoví. K uvedeným poruchám zejména pedofilie, fetišismus, exhibicionismus, voajérství (voyeurismus), transvestitismus, masochismus a sadismus. Pro pedofila jsou preferovaným objektem děti opačného, téhož nebo obojího pohlaví předškolního nebo školního věku (bez znaků tělesného dospívání). Vyhověním svým tendencím a obtěžováním dětí (někdy formou osahávání, jindy vyžadováním stimulace jeho údu, výjimečně pokusy o soulož) se pedofil dostává do konfliktu se zákonem. Exhibicionisté se vzrušují a ukájejí vystavováním svého genitálu před cizími ženami nebo dívkami, voajéři se ukájejí při tajném pozorování svlékajících se cizích žen nebo sexuálních aktivit jiných lidí, transvestité se vzrušují převlékáním do prádla opačného pohlaví, fetišisté využívají ke vzrušování a ukájení nejčastěji použité ženské prádlo. Masochisté potřebují ke vzrušení a dokonalému ukojení, aby byli ponižováni nebo trýzněni, sadisté naopak potřebují ponižovat, trýznit a v krajních případech tzv. sadismu mučit a zabít svoji partnerku. Některé
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208080
Základní typy problémů a jejich řešení
z úchylek jsou jen společensky obtěžující, jiné jsou společensky nebezpečné a mohou vést k závažným deliktům.
Významnou pro manželské a předmanželské poradenství je skutečnost, že ani pravidelný normální manželský sexuální život touhu po preferovaném vzrušování a ukojení nutně nesnižuje a odpovídajícímu deviantnímu chování často nezabrání. Deviace jsou přitom trvalým defektem sexuální motivace a léčbou lze deviantní pacienty ovlivnit pouze směrem k adaptaci na netrestné formy sexuálního uspokojení nebo dočasným (hormonálním) či trvalým (chirurgickým) způsobem potlačit sexuální puzení. Homosexualita se dnes již nezařazuje k sexuálním poruchám (deviacím) a považuje se pouze za variaci sexuální orientace. U homosexuality nejde jen o preferovaný způsob sexuálního ukájení, ale také o vytváření citové vazby na osobu téhož pohlaví se všemi průvodními znaky zamilovanosti, lásky, žárlivosti i prožívání zklamání z opuštění či rozchodu. Homosexuální orientaci nelze žádnou léčbou změnit a pro psychoterapeuta je důležitým úkolem, aby homosexuálovi (gayovi či lesbičce) pomohl jeho odlišnou orientaci přijmout a podle ní si zařídit svůj život. Pokusy kamuflovat ji pod vlivem společenských tlaků uzavřením manželství a založením rodiny jsou z déledobé perspektivy odsouzeny k nezdaru. Není-li to v rozporu s klientovým náboženským přesvědčením, které ho nutí k trvalému celibátu, je vhodné vést ho k nalezení stejně orientovaného partnera. Perspektivou pro tyto osoby není tlak na jejich společenskou adaptaci heterosexuální většině, ale využití registrovaného partnerství, které homosexuální minoritě poskytlo určitá základní práva. Homosexuálům ani jejich případným partnerkám nelze v žádném případě radit uzavření sňatku. Psychoterapeutická práce s manželstvím již uzavřeným, v němž jsou děti, je značně náročná. Problematika homosexuality je důkladně probrána v publikaci A. Brzka a J. Pondělíčkové-Mašlové Třetí pohlaví (1992).
3.1.3
Podněty pro praxi
S manželskou dvojicí, u níž jsme zjistili hlavní problém v osobnostní oblasti zpracováváme dva základní okruhy otázek: 1. Čím já svou osobností přispívám k disharmonii? Jaký je můj podíl na konfliktech? Co na sobě mohu změnit? 2. Jak mohu nejúčelněji jednat s partnerem takovým, jaký je? Jak se chovat k partnerovi, který má dané osobnostní vlastnosti? Je to princip, který lze uplatnit, i když pracujeme pouze s jedním z partnerů. V protikladu s klientovým očekáváním slouží analýza jeho i manželových povahových vlastností hlavně k tomu, aby poznal, co má změnit na sobě (nikoliv
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208080