a adrenalinem odfrčel tenkrát do kopečka z dohledu farníků, kteří divošsky povykovali a provolávali slávu. Ale bylo to právě jeho tehdejší postní rozhodnutí, že bude jezdit méně autem, co ho donutilo přiblížit se víc lidem v městečku. Prošoupával boty a přitom zblízka a osobně poznával svou farnost – a ty roky by za nic nevyměnil. Hledá teď snad něco podobného? A jestli ano, nehrozí mu zklamání? Samotného ho překvapilo, že si to namířil rovnou k lavičce, posadil se i s pytlem odpadků a vděčně si lebedil ve stínu. V kapse cítil dopis a uvažoval o tom, že ho vytáhne a znovu si ho přečte. „Timothy?“ Ve dveřích kanceláře stanul otec Talbot, hezký, vysoký, sportovní. Vypadal jako výsledek bedlivého hledání přesného protipólu Tima Kavanagha. Říkalo se, že k jeho bujné kaštanové kštici prokvetlé stříbrnými nitkami a zářivému úsměvu jak z plakátu přispívá příčesek a pravidelné bělení zubů, ale nakonec co je na tom špatného? Timothymu se zdálo, že od jejich posledního setkání před jeho cestou do Holly Springs kolega viditelně zastárl. Tehdy k němu Henry Talbot přistoupil během schůze rotariánů a popřál mu vše nejlepší k narozeninám. „Jak jste se to dozvěděl?“ zeptal se Tim polichoceně. „Výborně tu funguje tichá pošta,“ odpověděl tenkrát Talbot. Tim teď vstal a svému nástupci v kostele Našeho Pána potřásl rukou. „Jenom jsem si tu na chvilku sedl, abych se vydýchal a nabral sil. Jak se daří, Henry?“ „Vypadáte, že jste v dobré kondici.“ „V takové jako vy ne,“ odpověděl Tim. Talbot bral na rozdíl od něj běhání tak říkajíc vážně, měl značkové vybavení a sportoval pravidelně. „Ještě běháte?“ „Kdykoli můžu,“ odpověděl Talbot. „Jakou máte trasu?“ „Nahoru do kopce a pak lesem. Víte, tou pěšinou za nemocnicí. Nejsou tam výfukové plyny.“ Co se mu na Talbotově chování nezdálo? Cítil z něj jakousi vyčerpanost, možná depresi, v každém případě něco jako omámení po úderu. Možná to bylo podobné jeho vlastním pocitům v raném stádiu cukrovky. Vyhořelý, zesláblý, to je stav pro duchovní nanejvýš typický, ať si mají cukrovku nebo ne – a sám o sobě stačí, aby se o něm začalo povídat. Byl by rád běžel dál, ale přišlo mu to nějak nepatřičné. „To nesete do prádelny?“ pokusil se Talbot o žert. ( 100 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208158