kdo s ní jedná, jak se sluší a patří, i když ji podle všeho vůbec nezná a neví, že je dcerou krále. „Ty tady v lese bydlíš?“ zeptala se. Samial se mezi stromy pohyboval naprosto bez námahy, skoro jako by se vznášel, a zdálo se, že dokáže najít pěšinu tam, kde podle Elodie žádná nemohla být. Nejlepší na tom bylo, že dokud se Elodie držela těsně za ním a našlapovala přesně tam kam on, větve se jí už nestavěly do cesty, jako by věděly, že se mají držet dál. „Jsem tu se sirem Jakenem,“ odpověděl Samial. „Jsem jeho panoš. Můj pán, rytíř Jaken, bojoval po boku krále Morlona ve Válce krve, před mnoha lety. On i ostatní muži z jeho praporu tu od té doby přebývají.“ Elodie moc dobře věděla, o čem Samial mluví. Tisíciletá válka, ve které byla Válka krve pouhou kapitolou, byla nejoblíbenějším tématem jejího učitele dějepravy. Elodii se ale z příběhu o tom, jak její otec zavraždil svého bratra Morlona, aby uchvátil trůn Toronie, zvedal žaludek. Rozhlédla se kolem sebe. Les jí najednou připadal úplně jiný. Byl snad skutečně domovem družiny ctihodných rytířů bojujících proti králi Brutanovi? Válka krve se odehrála už před patnácti lety, ale i tak by tihle rytíři byli mnohem působivějším vojskem než Fessanova sebranka otrhanců. „Jak dlouho už siru Jakenovi sloužíš?“ zeptala se. „Od svých jedenácti let,“ odpověděl Samial. „Sir Jaken pochází z Idilliamu. Dokud je král Brutan na trůně, nemůže se vrátit domů. A já také ne.“ Elodie se usmála. Znělo to tak romanticky! Panoš, který věrně slouží rytíři ve vyhnanství. A co víc, pokud sir Jaken a jeho druzi skutečně tolik nenávidí krále Brutana, určitě se nebudou zdráhat bojovat za ni. Rozhodně bych na své straně měla radši je než ten směšný Trojzubec. Elodie se chtěla vyptávat dál, ale Samial v tu chvíli seskočil z vyvýšeného valu na širokou pěšinu vedoucí napříč lesem. Vzhlédl 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209479
k ní a podal jí ruku, aby jí pomohl dolů, a v jeho tváři se zračil tak hluboký smutek, že radši zůstala zticha. Elodie k němu napřáhla ruku, ale Samial k jejímu překvapení ucukl dřív, než se ho stačila dotknout. „Co se děje?“ zeptala se a škrábala se dolů sama. Samial teď šel napřed a vzdaloval se od ní, osamělá silueta klouzající ze stínu do stínu jako postava z nějaké starobylé pověsti. „Ale nic,“ odpověděl tím svým zpěvavým hlasem. Pěšina se lehce stáčela, takže se jedlovým hájem dostali zpátky na okraj Plačícího lesa. Tam Samial ukročil do strany, aby kolem něj Elodie mohla projít. „To je váš tábor?“ zeptala se, když za hradbou stromů zahlédla mihotající se ohně. Vyběhla na mýtinu, ale okamžitě se zase zastavila. Nad ohništi a stany se třepotala vlajka, kterou dobře znala. Byl to zelený prapor s obrazem trojzubce a tří korun. Elodie zaťala ruce v pěst a rozzuřeně se na Samiala otočila. „Oklamal jsi mě! Jak se opovažuješ!“ „Řekl jsem ti, že tě ochráním,“ odpověděl Samial. „Nemohl jsem tě nechat v tom studeném lese, kde by tě našli vlci a medvědi. Neutíkej od Trojzubce. Jsi tu v bezpečí.“ Poprvé od chvíle, kdy se potkali, se Samial na Elodii usmál. Jeho obličej se tím úplně proměnil, rozzářil se pod nánosem špíny jako maják. Elodie mu proti své vůli úsměv opětovala a cítila, jak z ní hněv vyprchává. Noční vánek k ní donesl vůni pečeného masa a Elodii znovu zakručelo v břiše. Vzpomněla si na svůj hlad. „Ale, že by medvěd?“ zašklebil se Samial. „Víš dobře, že to žádný medvěd nebyl.“ Elodie si povzdychla. „Asi máš pravdu, Samiale. Prozatím bych měla zůstat tady.“ „Buď tedy zdráva, Elodie.“ Samial se otočil a zamířil zpátky do Plačícího lesa, jako by ani neodcházel, ale spíš se rozplýval ve stínech. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209479
„Počkej!“ zavolala za ním Elodie. „Můžu za tebou zase přijít?“ Samialova tvář zářila ve tmě jako lampa. „Budu tady,“ odpověděl.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209479