„Zkoušíme si ujasnit, co od alba očekáváme. Neradi lidi necháváme na suchu a nechceme ani, aby říkali: ,Oni se na nás vykašlali a pustili se do něčeho úplně jinýho/ Spousta lidí tvrdí, že jedeme podle jednoho mustru, ale to není pravda. Pokaždý se snažíme o novej přístup.“ Anguse nikdy nezajímala složitá kytarová sóla ve stylu Jimmyho Page, monolitické riffy Tonyho Iommiho nebo zdlouhavé, složité střídání akordů. Dával přednost čistým sólovým riffům bez kudrlinek – takový je jeho styl a skupině vždy vyhovoval. Ve studiu pracoval rychle; nikdy nepatřil mezi ty, kdo riff rozebírají, pitvají a analyzují. Po několika pokusech měl hotovo. Nápady ani jemu, ani ostatním členům AC/DC jen tak nedocházely. O mnoho anglických kytaristů, jako třeba o Page, Bečka a Claptona, ztratil zájem – na jeho vkus se z nich stali až příliš technicky zaměření hráči. Jeho hlavní láskou a nehynoucí vášní zůstávalo americké blues; na Muddyho Waterse a B. B. Kinga si čas dokázal najít za všech okolností. Jak Geoffu Bartoňovi z časopisu Classic Rock pověděl zvukař Mike Fraser, který s kapelou už od devadesátých let pracuje, Langeův osobitý styl měl na AC/DC značný vliv: „Mluvit s nima o Muttovi je zvláštní. Odvedl skvělou práci ... někdy celý dny dělal na jediným zvuku vířivýho bubnu ... Mutt je samozřejmě ovlivnil, ale písničky a všechno, co zpívali a hráli, to pocházelo od nich.“ „Harmonie mi nikdy moc nešly,“ přiznal Angus Alanu Di Pernaovi ze stránky Guitar World v roce 2009. „Když něco píšu, většinou si to jen tak mumlám a nahrubo skládám melodii. Soustředím se spíš na rytmus, na to, jakej má švih.“ Spolupráce s tehdy ještě relativně neznámým Muttem Langem skupině prospívala i proto, že chtěli vyzkoušet o něco melodičtější a rozvolněnější rock, než jakým se vyznačovalo nevybíravě rokenrolové Let There Be Rock. Lange udělal výrazný dojem na všechny umělce, s nimiž za celou svou dlouhou kariéru pracoval. Kanadský rocker Bryan Adams, na jehož několika albech se v devadesátých letech podílel, o producentově nadání hovořil v roce 2005 s Dalem Kawashimou ze Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209705
stránky Songwriter Universe: „Je to naprosto neuvěřitelný hudebník a vynikající zpěvák. Má smysl pro rytmus, který možná získal během dospívání v jižní Africe. Pravděpodobnější ale je, že to prostě má v sobě.“ Jaké má typická písnička od AC/DC vlastnosti? Jednak výrazný rytmus. Skladba musí šlapat a melodie musí být založena na nějakém riffu. Neobejde se bez chytlavého textu a kytarového sóla. „I Malcolm je skvělý skladatel,“ řekl Anthony Bozza, autor knihy Why AC/DC Matters, Jebovi Wrightovi ze stránky Classic Rock Revisited v roce 2011. „Malcolm a Angus spolu komunikují vlastním jazykem a to, kdy zahrají jakou notu nebo akord, mají zvláštním způsobem načasované. Když sourozenci vystupují ve stejné skupině, je to podle mě běžné. Abyste něčeho takového docílil, musíte s tou druhou osobou buď hrát celou věčnost, anebo to mít vrozené.“ Lange propůjčil hudebnímu výrazu AC/DC komerčnější nádech, ale hard rockové riffy, nevyčerpatelná energie a důvtipné, chlípné texty se z něj neztratily. O tom, co název Highway To Hell (dálnice do pekla) přesně znamená, existují nejrůznější teorie – Angus například tvrdil, že se jím myslí ježdění na turné, neustálé cestování z města do města, ze státu do státu a vyčerpávající program, který byl pro AC/DC dálnicí do pekla. Podle pozdějšího frontmana Briana Johnsona inspiroval jméno zaprášený, parný Středozápad, kde kapela v minulosti hrála. Jiní se domnívají, že titul Youngovy napadl po zkušenostech z dřívější stovky, ne-li tisíce mil dlouhé koncertní šňůry ze Sydney do Melbourne, která pro ně během horkého léta musela být obzvlášť nepříjemná. Některé verše v „Highway To Hell“ mohou mít i jiné vysvětlení – podle jistých zdrojů se Bon Scott inspiroval pravidelnými výlety do rokenrolové hospody v perthském hotelu Raffles. Poblíž se táhne vlnitá dálnice jménem Canning, která má na svědomí nesčetně životů. Podobné dohady činí název o to přitažlivějším. Deska klade víc důrazu na doprovodný zpěv a Lange do ní zahrnul výraznější rytmus a melodie. Vytvořil přesně ten hudební výraz, o Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209705
němž se domníval, že skupině přinese úspěch v rádiu, a tedy v hitparádě. AC/DC se svého charakteristického výrazu samozřejmě nevzdali, ale Langeovi se do něj nějak podařilo vnést víc zábavy. Nemůže být pochyb o tom, že Highway To Hell je pro mainstreamové posluchače mnohem přístupnější než předchozí desky a lépe se hodí do rádií, i přesto je na ní jasně vidět rukopis AC/DC. A zde spočívá Langeův talent: v jeho neuvěřitelně pozorném sluchu a vytříbeném citu pro hudbu. AC/DC chtěli natočit album, o němž by fanoušci řekli: „Jo, to zní jako od nich,“ ale zároveň si nepřáli recyklovat staré postupy. Z toho důvodu bylo dobré, že se spojili s novým producentem. Byla to pro ně výzva, ale pomohla jim zdokonalit a přetvořit svou hudbu a stát se lepšími skladateli. Způsob, jakým po celá sedmdesátá léta dělali a prezentovali agresivní rock zcela nepodobný punku, byl nesmírně vzrušující. Zvuk AC/DC je chytlavý a melodický, rovněž však agresivní. Highway To Hell začíná průkopnickými riffy titulní písně, po nichž se skupina vrhne do jednoho ze svých nejmelodičtějších a nejnezapomenutelnějších refrénů vůbec. Na úplně nové teritorium se pouštějí v „Girls Got Rhythm“, melodické, průměrně rychlé skladbě, kterou pohánějí Ruddovy neměnné bicí. „Walk All Over You“ má kořeny v blues rocku konce šedesátých let a její úvodní riff ohlašuje nástup rychlé pecky. „Touch Too Much“ je ďábelsky rajcovní. „Beating Around The Bush“ patří mezi méně známé skladby z Highway To Hell, má ale svůdné kouzlo a poutavý rytmus. „Shot Down In Flames“ je jednou z nejpozoruhodnějších vypalovaček, jaké kdy AC/DC nahráli. Jde o úžasnou píseň s robustní basovou linkou podtrhující sevřenou rytmiku a jednoduchý, efektivní ústřední riff. „Get It Hot“ je od začátku do konce dokonalou podupávačkou a Angus se na ní vytasí s bezvadným sólem. To, jak vás do sebe vtáhne „If You Want Blood (You’ve Got It)“ a po celé čtyři minuty si udrží vaši pozornost, je pro skladby produkované Muttem Langem typické. „Love Hungry Man“ s vynikajícími kytarami nebývá plně doceněna a závěrečná „Night Prowler“ je příhodně strašidelnou, bluesově laděnou skladbou s Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209705