Krvavé dozvuky války
(s kamarádem tiskli a distribuovali letáky) jako šestnáctiletý v lednu 1943 odtransportován do Terezína, v září 1944 pak do Osvětimi. Na konci války, v dubnu 1945, uprchl se skupinou přátel z pochodu smrti. Ze Židů odvezených z obce Libáň u Jičína přežil jen Miloš Pick se sestrou Soňou. Posléze se stal významných ekonomem a publicistou. Podívejme se tedy na duben 1945 v Buchenwaldu nejprve dle oficiálních dokumentů a následně dle pamětníka: V březnu 1945 byl v evidenci Buchenwaldu veden největší počet vězňů za celkovou dobu trvání tábora – 86 232 (včetně venkovských komand, v kmenovém táboře 50 600). Koncentrák ležel mezi Erfurtem a Jenou (bývalá NDR) severně od Krušných hor. 3. dubna 1945 byl uskutečněn poslední apel všech vězňů a o dva dny později je vypraven první evakuační transport. Mezi 7. až 10. dubnem se měly uskutečnit další evakuační transporty, vězni mnohde již odmítají plnit rozkazy SS a do transportů nenastupují. Strážní jednotky SS už nemají sílu ani moc transporty řádně uskutečnit. 11. dubna v jedenáct hodin a padesát minut byl tlampačem vyhlášen signál „výstraha před nepřítelem“. Vězni, kteří se obávali masakru ze strany SS, se odhodlali k ozbrojené akci – povstání (výzbroj vězňů tvořilo 91 pušek s 2500 náboji, 1 kulomet s 2000 náboji, 16 granátů, 20 pistolí, 200 zápalných lahví a cca 150 bodných a sečných zbraní). Do půl čtvrté odpoledne jsou obsazeny strážní věže a jiné důležité budovy v táboře. Velení v táboře přebírá táborový výbor. 13. dubna 1945 přijíždějí americké oddíly. Z popisu Miloše Picka: „Jaro 1945: … pak se provalila fronta někde přímo u Buchenwaldu. Lagerkomandant se pokoušel dojet pro instrukce na motocyklu (zřejmě do hlavního lágru, ten měl několik poboček), ale už neprojel. Uprostřed směny, myslím, že to bylo 12. nebo 13. dubna (zde se data dokumentů o něco rozcházejí anebo byla část vězňů navagonována ve vedlejších pobočkách lágru; v jednotlivých částech – mimo hlavní část tábora – mohla být situace jiná, víme-li, že tam bylo více než 86 000 vězňů), byl vyhlášen poplach a nástup na vagony. Už to nebyly dobytčáky po padesáti, ale evakuovali nás na otevřených plošiňácích 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210401
Pekelná fáze konce války – transporty a pochody smrti
po sto padesáti lidech… Projeli jsme Chemnitz (Saskou Kamenici), to byl jen hřbitov komínů (rozbombardováno Spojenci). Kam nás táhli, nevím, snad na jih do Dachau, přes Sudety.“ Doplňující informace: V Krušných horách byla v té době v noci teplota hluboko pod bodem mrazu. Někdy až –10 stupňů Celsia. Přes den nevystoupila teplota mnoho nad 0 °C. Průměrné roční teploty ve výšce 900 m jsou zde kolem 4 °C, v 1200 m je to kolem 2,5 °C. Sníh tu padá až 100 dní v roce (ve výšce 1200 m je to až 214 dní). Mrazíky se vyskytují i v červnu a v září. „Za dva nebo tři dny jsme uvázli v Kraslicích na nádraží (výška cca 600 m nad mořem), kde nás Spojenci – hloubkaři – vybombardovali, poněvadž na vedlejší koleji byl nějaký vojenský vlak. Byli jsme tam dál ještě dva nebo tři dny. Zažili jsme tam další nálety hloubkařů. A po celou cestu i v Kraslicích nás nechali bez žrádla. Pustili nás z vagonů, občas do toho nálet, tak nás nechali zalehnout ve stráni… Byli jsme stále bez jídla. Civilní německé obyvatelstvo na nádraží na nás čumělo jako na zajímavou zvěř, ale nic k snědku nám ti lidé nedali.“ Takže už tak vyhublí vězni nic nejedli více než pět dní. Sudetští Němci pak vyprávěli, že viděli tyto lidi z dubnových transportů a pochodů smrti jíst suchou trávu a okusovat kůru ze stromů. Přesto se našly výjimky: „Jen jedna manželská dvojice, ona byla Srbka, on Němec, nám nosila pytlíky s brambory a rozdávali nám je. Když jsem si uvědomil, že Kraslice byly již dávno dost velké průmyslové město, tak jsem si s hořkostí říkal, kolik už od Rakouska se tam muselo vypít a vyčurat piva na různých dělnických, sociálnědemokratických a pak komunis tických schůzích. Těm z nich, kteří už taky skončili v lágrech, patřil o to větší obdiv, oč byli v tomto prostředí po Mnichově osamocenější. Teď ale, v dubnu 1945, tu jsou jediní dva lidé, kteří se odváží něco s námi mít a pomoci nám – Srbka, i když byla tak daleko od domova, a její německý manžel.“ V té spoustě šíleně vyděšených sudetských Němců se našli i další slušní lidé. Abychom lépe pochopili postavení i těch sudetských Němců, kteří už měli války plné zuby, musíme si uvědomit, že již od roku 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210401
Krvavé dozvuky války
1938 zajistili henleinovci a nacisté to, že v každé vesnici byli nejméně dva agenti gestapa, dva členové či agenti Schutzpolizei der Gemeinden (pro menší města) a obávaná Himmlerova sicherheitspolizei (SIPO) Tyto složky v Sudetech fungovaly nejen do konce války, ale vyvíjely ilegální činnost i po osvobození. Pan Pick pokračuje: „Jak dnes vím, byla tam ještě hrstka dalších „spravedlivých“. Několik německých sociálnědemokratických rodin v Kraslicích a blízké vesnici Pechbachu (dnešní Smolná) schovalo a živilo skupinku vězňů z našeho transportu až do příchodu Američanů (za takový čin byl na místě trest smrti, pokud by je někdo udal). Napsal mi o tom ze Švédska Karel Kesek, jeden ze spoluvězňů, který byl takto zachráněn. Když jsme se později sešli v Praze, vyprávěl mi, jak ho poprvé oslovila mladá žena z rodiny, která jej potom skrývala: ,Kann ich helfen?‘ Hřeje mne to i po půl století a slyším to dodnes, jako kdyby to tenkrát řekla mně.“ Zajímavá je také historie o útěku Arnošta Lustiga z transportu, kterou on vždy končil tím, že utekli. Ale možná to bylo trochu jinak: „Byla tam taky parta 16–17letých kluků včetně pozdějšího spisovatele Arnošta Lustiga. Těm i několika starším včetně bratří Süsslandů se za náletu podařilo utéct do hor, ale druhý den byli taky zpátky na vagoně. Nechytlo je ani gestapo, ani schutzpolizei, ani wehrmacht, ale přivedli je sedláci s loveckými puškami. Kluci říkali: ,Alespoň jsme po letech viděli bílý kafe.‘ Kafe dali, ale pochytali je a přivedli zpátky.“ No, nechme pana Lustiga spát věčný sen, čtěme si dál: „Ve srovnání s Reichem (Das Dritte Reich – Velkoněmecká Třetí říše), kde už bylo cítit náznaky rozkladu, to tady v Sudetech klapalo jako hodinky. Dva dny už proudily od hranic Reichu do protektorátního vnitrozemí tankové a motorizované kolony, Němci ustupovali před Američany.“ Šlo o ústup, ale i součást plánu bránit „Festung Böhmen“, v případě úspěšných jednání protektorátního ministra Bienerta a K. H. Franka pak vytvoření Českomoravského státu s vedoucí úlohou Němců. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210401