Cestou k jihu se Bond z opatrnosti rozhodl mlčet, navzdory Kobusovým neobratným pokusům o přátelské chování, jako by se mezi nimi nikdy nic nestalo. Koneckonců mu tenhle chlap přitiskl pistoli ke krku, dvakrát ho udeřil do tváře, vyhrožoval mu smrtí a ukradl mu veškerý majetek. Kobusovy snahy o společenský rozhovor působily nuceně a nepřirozeně, jako by mu platili za to, aby se choval mile, avšak všechno v jeho povaze se proti tomu vzpouzelo. Bond zachovával mlčení: věděl, že Kobusovy zdvořilé poznámky a prázdné úsměvy nic neznamenají. A tak jeli dál, povětšinou v tichu. Kobus jen Bonda tu a tam požádal, ať se podívá z okénka na své straně, jestli se neblíží migy. Kobus si očividně uvědomoval mrazivé napětí mezi nimi a zhruba po půl hodině provedl další polovičatý pokus je uvolnit. Otočil se a znovu předvedl jeden z těch křečovitých úsměvů. Když se usmíval, cenil horní i spodní zuby – drobné zoubky s mezerami, které nejvíc ze všeho připomínaly mřížku chladiče laciného auta. „Zapomněl jsem se představit – jmenuju se Jakobus Breed. Říkejte mi Kobusi, kámo – jako všichni.“ „Já jsem James Bond, jak víte. Říkejte mi pane Bonde.“ Kobus se rozhodl pokládat to za známku, že teď je všechno v nejlepším pořádku, a rozhovořil se. „Vyšel jste z lesa v Lokani po dvou dnech, Bonde. To na mě udělalo sakra dojem, to musím přiznat. Jste dobrý – na novináře.“ Nepodařilo se mu vytěsnit z té pochvaly pochybovačný tón. „Cigaretu?“ Tohle skutečně nepatrně ohřálo jejich ledové vztahy. Bond ochotně přijal nabízené kuřivo, zapálil si a potáhl. „To je tuskerska?“ „Ne. Tahle značka se jmenuje Boomslang – vyrábějí je v Dahumu. Boomslang je místní druh hada. Kouše, ale nezabí-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211679
jí.“ Uchechtl se a setřel si slzu z poškozeného oka. „Člověk jim přijde na chuť – tuskersku si už nikdy nedáte.“ Bond potáhl a ucítil náraz nikotinu. Vzpomněl si, jak ho Kobus uhodil do tváře. „Co jsme si, to jsme si,“ řekl jeho průvodce, jako by mu četl myšlenky. „Dostal jsem rozkaz: řekli mi, abych sbalil toho chlapa z SAS. Jak jsem měl vědět, že je to jinak?“ „Mohl jste zkusit přemýšlet,“ utrousil Bond. „Hrome, vás budu v Port Dunbaru milovat,“ pokračoval Kobus a tu poznámku přešel. „Lidi z vlády skáčou do stropu: Agence Presse Libre. Frantíka jsme ve městě neměli už měsíce. Když jsem jim ukázal váš průkaz, všichni se na mě sesypali. Jak jsi ho mohl ztratit, ty vemeno?“ Kobus se podivně štěkavě zasmál, jako lachtan. „A pak dneska kolem oběda přijde zpráva. Z pralesa v Lokani právě vyšel Angličan. Já povídám – to bude ten Bond. Skočil jsem do auta a teď jsem tady.“ Znovu se na svého společníka podíval a z mrtvého oka mu znepokojivě stekla slza. „Jsem rád, že se vám to povedlo. Ta šílená přestřelka na silnici. Někdo si na nás počíhal.“ „Co se stalo s tou dívkou?“ zeptal se Bond. „Vůbec jsem ji pak už neviděl, kámo, přísahám. Myslel jsem, že je s vámi.“ „Zpanikařila a utekla. Slyšel jsem ji křičet. Dvakrát. Pak se mi ztratila.“ Kobus udělal obličej. „Doufejte, že v buši umřela. Jestli ji dostali federálové, tak…“ Odfrkl si. „Bylo by pro ni lepší, kdyby byla mrtvá, to mi věřte. Viděl jsem, co ženám provádějí.“ Bond cítil, jak unaveně klesá na mysli, dolehla na něj tíže ztráty. „Ráno jsem ji hledal,“ řekl. „Ale nezůstala tam žádná těla.“ „Pěkná holka,“ ušklíbl se Kobus. „Jaká byla v posteli? Vsadil bych se, že špičková.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211679
V tomhle Bond rozpoznal jiskru starého Kobuse, surového nájemného zabijáka, ne falešného kamaráda, za jakého se vydával. Uhasil cigaretu v popelníku na přístrojové desce. Neměl ani trochu chuť přátelit se s Kobusem Breedem. Dál jeli mlčky, jako by žoldák vycítil Bondovu pochmurnou náladu. Na silnici do Port Dunbaru nebyl skoro žádný provoz. V jednu chvíli Breed zastavil na kraji silnice, ve stínu stromu, přesvědčený, že slyšel mig. Oba několik minut seděli a naslouchali, ale zvuk tryskových motorů se neozval, a tak jeli dál. Nakonec dorazili na předměstí Port Dunbaru. Projeli kolem dvou hlídek – vojáci Breeda mávnutím posílali dál – a pokračovali po hlavní třídě do centra. Bond se rozhlížel kolem – připadal si jako v obyčejném rušném provinčním městě, přestože se v ulicích hemžila spousta vojáků. Jinak všechno působilo podivuhodně normálně: na křižovatkách řídili dopravu policisté, kolem stánků lemujících ulice se rojili zákazníci, kdykoli zastavili, vrhali se na ně pouliční prodejci, a když projížděli kolem jednoho kostela, Bond si všiml, že z něj vycházejí svatebčané. Port Dunbar nepůsobil ani trochu dojmem zmučeného, obleženého města. Bond si všiml, že na střechách vyšších budov – kancelářských bloků a obchodních domů – se ježí baterie protiletadlových systémů. „Co je to? Rakety země-vzduch?“ „Přesně tak,“ odpověděl Breed. „Ale jsou to všechno makety. Během pár hodin je postavili místní truhláři. Ne, máme jen jednu opravdovou baterii raket země-vzduch S-75 na hlavním náměstí a jednu v Janjaville. Přede dvěma měsíci jsme sestřelili jeden z těch migů. Teď se k Port Dunbaru ani nepřiblíží. Ti hoši nechtějí přijít o mzdu.“ Bond pomyslel na piloty, které viděl popíjet v baru v Excelsioru. „Takže střílejí jen po autech na silnici,“ pokračoval Breed. „A odškrtávají si to jako zásah – vojenské vozidlo. Prachy za nic, kámo.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211679