A pak mě zradila ta krev v kalhotkách. Nějakou chvíli předstírám, že jsem nic neviděla, že se nic neděje, že se přece vůbec nic neděje! Nejtěžším úkolem je nastřádat dostatek chuti a odhodlání nahlásit své rodičce, že se něco děje. Chuť nenajdu nikdy, ale nějak se dokopu a vyklopím to. Kdybych se tak mohla rozpustit a odtéct pryč. Vystřihnout těch deset minut z mého života. Maminka si to užívá. Je tak ohleduplná a citlivá a chápavá, že bych brečela. Ať už mě netrápí a už nikdy o tom se mnou nemluví. „Tak ty už jsi dospělá…“ nechci to vyslechnout do konce, chňapnu balík vložek, připomínajících matrace, a s hanbou se zamykám v pokojíčku. Nenávidím maminku, kdykoliv se zeptá, jestli jsem „nemocná“. Z nějakého důvodu označuje tento měsíční dáreček za nemoc a já se kroutím nevolí, když se ke mně blíží a významně promlouvá… nesnáším to. Zase utíkám. Před ní, před vším, co připomíná ženský svět. Začínám jím opovrhovat, obzvlášť když se kolem toho moc mluví. A tak se straním každé příležitosti, kdy bych měla zůstat s maminkou o samotě. To si raději překousnu ruku. Jediný filtr, přes který jsem schopna maminku vstřebat, je tatínek. Jasně, je vždycky na její straně, to mě tedy dovede naštvat, ale nic s tím nenadělám. Tatínek a jeho jasné, jednoduché, rovné, chlapské chování. Pravda, je paličatý zrovna jako já a když se rozohní, už se s ním nedá mluvit, to respektuji. Ale i když chrápe a ve vaně po něm zůstávají chlupy, kterým se štítivě vyhýbám, a venku smrká frknutím z nosní dírky a dělá mnoho jiných věcí, které mě odpuzují, přesto mě nedovede nikdy tak odpudit jako maminčin přízračný ženský element. Vždycky jsem měla dojem, že se mají navzájem raději než své děti. A kdo by se taky divil, když si už počtvrté vybírají nevyžádanou prémii za své ploditelské úspěchy v podobě naší puberty. A ta moje je zatvrzelá, osamělá, provokativní tím, jak je jiná. Chudák maminka mě chce zaučit v kuchyni, což má jediný následek – vyhýbám se vaření. Jsem úplně posedlá, straním se všeho, co má přívlastek dívčí, ženský, pro slečny…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211684
Ženský svět je pro mě repelent, který mě spolehlivě žene do světa mužského. „Sárinko, podívej, koupila jsem ti takové pěkné šatečky s volánky“ (hynu!). „A co říkáš tady těm střevíčkům?“ (bože ne!). „Měla bys chodit upravená, vždyť už jsi velká slečna“ (pomóc!). Vrcholem této feminní onanie je, když mě přivede k místní drbně a švadleně, která šije podle prořídlých a zežloutlých stránek obskurního „Žena a móda“ a možná se jí do toho občas zatoulají i Katolické noviny. Smutně přinesu štůsek nějaké podpultové šedivé látky, maminka ji vystála ve frontě, „je v tom bavlna, žádná umělotina!“ a bezradně stojím jak suchá větev před zrcadlem. Baba Koutná se ke mně blíží se špendlíkama v puse, kéž by se jimi chtěla zadusit. A už mi nelítostně bere míry, ta čísla nevypadají moc přívětivě. Během roku jsem se začala oplácávat, to ty rohlíky s máslem a marmeládou a litry mlíka, které do sebe bezedně hltám, abych zabila domácí nudu. Abych mohla sebou ještě víc opovrhovat. Ta žravost je můj nelítostný masochismus, ubíjím se jí a škodolibě si ji dopřávám. Nenávidím ty své tlusté hnáty a zadek, prsa pochopitelně stále nic, tedy rozhodně nic, co by stálo za řeč. Je to jiné tělo, než na jaké jsem si přivykla během patnácti let. Aha, ty šaty – po čtvrté nebo bůhvíkolikáté nesmyslné zkoušce odcházím s ušitým výdobytkem. Neforemná almara s kapsičkou na hrudi, to jen dovrší mé směřování k antieleganci. V zimě se nabalím do dělnického vaťáku a důchodek, nemožných páprdovských zateplených válenek na zip. Čím hůř tím lépe. Jsem rozkošná. Jsem nepřekonatelná. Jsem zdrcující. Ostatně to nedá mnoho práce se vyhastrošit tak, že by mě nepovalil sexuální maniak ani za úplatu, devizový příslib a pět kilo nedostatkové čočky a máku. V obchodech s „módou pro mladé“ zívaly prázdné regály a to, co v nich zaprášeně zbylo, bylo dostatečně hnusné na to, abych po tom chňapla. Tuto éru sebedestrukce a hanobení jakýchkoliv příznaků půvabu nastartovala jistě má vzpurná a vzdorovitá klackovitá puberta a ještě něco. Něco se tehdy rozbilo, zůstalo nevysvětleno a zkamenělo to ve mně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211684
Toho léta jsem vyrazila na jednu z mnoha brigád, což byl znamenitý způsob, jak se dostat k penězům, opustit rodičovskou loď a být sama. S kamarádkou jsme vyzkoušely ledaco, moje brigádnická kariéra obsáhla Solné mlýny, poštu, fabriku na výrobu mýdel a pracích prášků, ba i olomoucký pivovar – nikdy jsem neviděla tolik bezduchých, ale velmi spokojených a vyrovnaných dospělých osob, které se jako stíny potácely během směny po hale, v naditých kapsách jim cinkaly láhve, v očích zvláštní lesk… Vedeni zvláštním pudem se po celou směnu potáceli z jedné haly do druhé, aby udržovali dojem činnosti. Ostatně, jen na chvíli usednout znamenalo rovnou ulehnout a nechat se načapat vedoucím, pokud by ho ovšem někdo nejdřív vzbudil. Vedoucí směny totiž důstojně prospal celou šichtu, a tak vesele brouzdalo halou mnoho bludných Holanďanů v napůl skleněných montérkách a vyhlíželo konec pracovní doby. Na pásech jim k tomu tančily lahve piva jak barové tanečnice. Vracela jsem se domů vždycky s nadílkou, baťoh narvaný k prasknutí pivem. Nestálo za moc a nestálo nic. V mýdlárně to vonělo o něco přijatelněji, i když za pár hodin jsem měla dojem, že nedělám nic jiného, než že šňupu prací prášek. Voním jako saponát. Ale ožralých přízraků je tu o poznání méně než v nedalekém pivovaře. A taky méně legrace. Ale pytel prášku mamince do prádelny je též pěkný úlovek a maminka mi dá třeba pokoj. Nedá. Studentská brigáda v Solných mlýnech je nejkrásnější a nejsmutnější. S kamarádkou Eliškou, opravdu pěknou černovlasou černobrvou holkou jak z obrazu Únos černohorek (vždycky mě fascinoval) nastupujeme na nové působiště s nevalnými pocity. Přinést domů kromě peněz pět kilo soli nebylo zas takové terno. Ale zase to byla lehárna a bludiště, kde nikdo nikoho nehledal, protože by sám zabloudil. Velel tam mistr Budík, nazrzlý hezoun s knírem na způsob Roberta Redforda, už tehdy trochu omšelého, ale o to víc lákavého chlapíka z hollywoodských bijáků. Proč nosil brýle, netuším – bez nich neviděl nic a s nimi, za vrstvami soli, taky ne. Mistr Budík měl pro studentky pochopení. Hlavně jsme neměly na nic sahat, co by nám useklo ty naše krásné hnáty.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211684