Nebyla si jistá, zda mu to má říct. Smějí tohle jeptišky prozrazovat? Ale bylo příjemné mluvit anglicky. To ticho během celého dne bylo nesnesitelné. „To je v pořádku,“ ujistil ji, jako by jí četl myšlenky. „Mně to můžete říct.“ Rozhlédla se. Byli sami. „Ada.“ „Ada,“ řekl, „to je zkrácené Adelheid. Ryze německé jméno. Věděla jste to?“ Zavrtěla hlavou. U bližších ani vzdálených dveří nikdo nebyl. Chtěla si dál povídat. „A vy?“ Vyprostil hůlku z její tuniky a napřímil se. „Já jsem Herr Professor Dieter Weiss.“ „To je spousta jmen,“ chtěla se Ada zahihňat. Uvědomila si, že se nezasmála už několik měsíců. Cukla sebou. Žebra ji bolela. Byli stále sami, žádný strážný, který by švihl bičem a zařval: Es ist verboten, zu sprechen. „Herr je v němčině pán, Professor je německy profesor, Dieter je moje křestní jméno a Weiss příjmení.“ „V životě jsem žádného profesora nepotkala,“ přiznala Ada. Ten starý muž se jí líbil. Měl jméno. To z něj dělalo lidskou bytost, a ne pytel masa, který je třeba umýt a nakrmit. Herr Weiss se usmál. „Už jsem v důchodu, ale dřív jsem učil na gymnáziu. Vy Angličané byste řekli na high school nebo grammar school.“ Zvedl hůlku a ukázal k oknu, za nímž se jeden z vojáků opíral o strom a kouřil. „Tohle jsou moji chlapci. Všechny jsem je učil. Sotva odrostli z dětských kalhot.“ „Co jste učil?“ „Dějepis,“ odpověděl Herr Weiss, „německé dějiny. Nechcete se ke mně posadit a povídat si se mnou?“ Ada se rozhlédla. „Nesmíme.“ „Proč nesmíte?“
— 101 —
Svadlena sazba.indd 101
19.10.2015 12:13:57 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212342
Pokrčila rameny. „Prostě nesmíme.“ „Ale tohle zařízení je teď můj domov. A u sebe doma si budu mluvit, s kým se mi zachce.“ Zamával hůlkou na postavy za oknem. „S nimi se netrapte. Jako svého bývalého učitele mě pořád mají v úctě.“ Rozesmál se. Měl čisté, rovné zuby, oholenou a svěží tvář. Nebyl cítit jako ostatní. Ada se potřebovala posadit. „Pojďte za mnou,“ vybídl ji, „do zimní zahrady. Drze si to posadíme.“ „Posadíme?“ „Tak se to neříká? Není to správně?“ „Možná jste chtěl říct prosadíme,“ opravila ho Ada. „To znamená nebát se něco udělat.“ „Vidíte?“ Vzal ji za loket a nasměroval ji chodbou. „Už teď jste mi co platná.“ Ada se od něj nechala vést. Jen pomáhám starému pánovi, Commandant, to je celé, chce si sednout do zimní zahrady. Pak jí to došlo. Kdyby ji na oplátku naučil německy, kdyby se naučila mluvit, zvládla by to, snáz by si poradila. A kdo ví? Možná by se jí podařilo utéct. Než se posadil od křesla, podržela mu hůlku. „Pane Weissi,“ řekla. „Pane profesore Weissi. Když vám pomůžu s angličtinou, mohl byste mě učit německy.“ Popadl hůlku a silou s ní bouchl o zem. „Zapomínáte, moje milá, že jste vězeňkyně. A já váš žalářník. Se mnou se nesmlouvá.“ Ada si byla jistá, že na to přistoupí. Otočila se, že půjde pryč, ale tunika se jí znovu zachytila. Tentokrát ucítila, jak ji hůlka klepla po noze. Zůstala stát. „Ale když poprosíte, jestli bych vás učil německy, možná se dočkáte jiné odpovědi.“ Ada pochopila, že je zvyklý prosazovat svou. Muž, co velí, ale nicméně muž, jemuž se ona líbí. Vyhoví mu. Ať si připadá důležitý.
— 102 —
Svadlena sazba.indd 102
19.10.2015 12:13:57 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212342
„Naučil byste mě německy, prosím?“ Předklonil se a stiskl jí ruku. „Bude mi potěšením, sestro Claro. A vy mi pomůžete zlepšit mou angličtinu.“ Strážný, který venku pokuřoval, vešel do zimní zahrady. Ada si nebyla jistá, ale vypadal jako ten, co ji před pár dny večer našel na schodech. Vůbec si nevšimla, jak je mladý. Ještě se neholil a pleť měl hladkou jako chlapec. Mohl by být její mladší bratr. Vymanila starci dlaň z ruky a položila mu ji na rameno, jako by ho chlácholila. „Hansi,“ řekl Herr Weiss, „dáš jí příkazem, aby mě učila anglicky. Každý den.“ Ada se nedokázala tomu vojákovi podívat do očí. Začala se třást, sevřela ruce v pěst, aby se zklidnila. Toužit po něčem dokonce tak obyčejném, jako je konverzace, bylo nebezpečné. Mohl říct ne. Seřvat ji německy. Nemusela by těm slovům rozumět, ale jejich význam by pochopila: Mám moc nad životem a smrtí. Voják jen pokrčil rameny, něco řekl, Herr Weiss mu odpověděl. Mladík srazil podpatky a zvedl paži. „Heil Hitler.“ „Heil Hitler.“ „Musí se zeptat velitele,“ vysvětlil Herr Weiss. „Ale budete za mnou chodit večer po práci, sestro Claro. Můj malý koníček vám nesmí překážet ve službě Říši.“ Paže mu vystřelila do vzduchu. „Heil Hitler.“ Ada polkla. Byla si jistá, že očekává, že odpoví Heil Hitler. Nemohla, nedokázala by to. A večer po práci. To už bývala unavená, strašně unavená. Ale věděla, že tohle je rozkaz. Znovu ji vzal za ruku, stiskl a pohladil palcem po dlani.
* Vánoce 1940 byly dávno za nimi. Nezapomínejte, kolikátého je, nabádala je sestra Brigitte. Musíme vědět, jaké je datum. Teď už se psal další rok, 1941. Ada byla ráda, že sestra Jeanne bývala
— 103 —
Svadlena sazba.indd 103
19.10.2015 12:13:57 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212342