Nebyla si jistá, zda mu to má říct. Smějí tohle jeptišky prozrazovat? Ale bylo příjemné mluvit anglicky. To ticho během celého dne bylo nesnesitelné. „To je v pořádku,“ ujistil ji, jako by jí četl myšlenky. „Mně to můžete říct.“ Rozhlédla se. Byli sami. „Ada.“ „Ada,“ řekl, „to je zkrácené Adelheid. Ryze německé jméno. Věděla jste to?“ Zavrtěla hlavou. U bližších ani vzdálených dveří nikdo nebyl. Chtěla si dál povídat. „A vy?“ Vyprostil hůlku z její tuniky a napřímil se. „Já jsem Herr Professor Dieter Weiss.“ „To je spousta jmen,“ chtěla se Ada zahihňat. Uvědomila si, že se nezasmála už několik měsíců. Cukla sebou. Žebra ji bolela. Byli stále sami, žádný strážný, který by švihl bičem a zařval: Es ist verboten, zu sprechen. „Herr je v němčině pán, Professor je německy profesor, Dieter je moje křestní jméno a Weiss příjmení.“ „V životě jsem žádného profesora nepotkala,“ přiznala Ada. Ten starý muž se jí líbil. Měl jméno. To z něj dělalo lidskou bytost, a ne pytel masa, který je třeba umýt a nakrmit. Herr Weiss se usmál. „Už jsem v důchodu, ale dřív jsem učil na gymnáziu. Vy Angličané byste řekli na high school nebo grammar school.“ Zvedl hůlku a ukázal k oknu, za nímž se jeden z vojáků opíral o strom a kouřil. „Tohle jsou moji chlapci. Všechny jsem je učil. Sotva odrostli z dětských kalhot.“ „Co jste učil?“ „Dějepis,“ odpověděl Herr Weiss, „německé dějiny. Nechcete se ke mně posadit a povídat si se mnou?“ Ada se rozhlédla. „Nesmíme.“ „Proč nesmíte?“
— 101 —
Svadlena sazba.indd 101
19.10.2015 12:13:57 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212342