„K té střelbě došlo ten samý den, kdy mě obklíčili na hřbitově Père Lachaise. Vyvázla jsem tak, že jsem utekla do Belleville.“ „Takže Miessen byl v Belleville v tu samou dobu a v ten samý den jako vy?“ „Ano.“ Fawley zamyšleně kýval hlavou. Kolik toho asi věděl o tom, jak to chodí v terénu, říkala si Marian. Nakolik si dokázal představit a pochopit ten úporný strach, který člověku rozleptává osobnost? „Takže ti policisté šli po vás, je to tak?“ „Ano, to je pravda. A byli chladnokrevně zastřeleni. Náboji ráže devět milimetrů. Prvního střelil do oka a do hrudníku. Druhého vyřídil kulkou do čela. Profesionální výkon, aspoň tak to říkal ten gestapák.“ Cítila, že se uvnitř začíná chvět, pronásledovala ji vzpomínka na Miessenovo oko pozorující ji skrze úzkou štěrbinu. Duše hledící na bližního v pekle. „Takže Miessen je zastřelil a vy jste vyvázla?“ Miessenovo oko ji sledovalo, drobný drahokam světle modré barvy lesknoucí se mezi oteklými víčky. „Ptali se ho, jestli mě zná. Popřel to. A pak se ho ptali, proč zabil ty dva policisty.“ Fawley vyčkával. „Odpověděl, že to byl válečný akt.“ Chtělo se jí plakat, ale vší silou se snažila pláč zadržet. Slzy se zarazily o její oči. „Téměř nebyl schopen mluvit. Zmlátili ho tak, že sotva artikuloval. Ale dokázal ze sebe vydat, že ty dva muže zastřelil jako válečný akt. Tak ho odvedli a zastřelili.“ Fawley ji netrpělivě pozoroval. A pak, jako funebrák, který sklízí věci po kremaci, sebral fotografii Julese Miessena a založil ji zpátky do papírových desek. „Vypadá to, že Miessenovi vděčíte za to, že se vám podařilo uniknout z Belleville. A kdyby se vám 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214195