Šesté sezení, 10. listopadu „Té marantě škodí přímé světlo.“ Viděl jsem, že Kristýna si nedokáže pomoct a není už dál ochotná sledovat, jak květinu pod oknem vytrvale hubím. „Vidíte, to mě nenapadlo, v kytkách se moc nevyznám,“ odpověděl jsem a musel jsem se zasmát. Znovu jsem se přistihl, že k ní cítím jakýsi zvláštní druh rodičovské něhy. „Já je mám docela ráda,“ odpověděla a upravila si dlouhý stříbrný přívěsek na krku. Nevypadala zdaleka tak napjatě jako při předchozích sezeních. Když jsme prohodili ještě několik obecných frází o pěstování rostlin a dalších zálibách, položil jsem jí otázku: „A co malá Kristýnka, navštívila jste ji ještě někdy?“ Na chvíli zvážněla. Rty se jí stáhly do úzké bělavé rýhy, jako by se na poslední chvíli pokoušela zadržet slova, která se drala ven. „Navštívila,“ přikývla nakonec a rozpačitě mi pohlédla do tváře. „Výborně! A můžu se zeptat, jak se jí vede, když teď není tak sama?“ Dal jsem si záležet, aby moje otázka vyzněla dostatečně odlehčeně. Chtěl jsem jí tím nabídnout možnost, aby se sama rozhodla, jakým způsobem budeme pokračovat. „Myslím, že je jí líp,“ odpověděla. Potom zaváhala: „Jenže… je mi jí pořád strašně líto. Kdykoliv na ni pomyslím a představím si, že tam je, tak začnu brečet. A nemůžu přestat.“ Reakci, kterou mi popisovala, jsem očekával. Naší hrou při minulém sezení jsem ji přiměl vrátit se k vytěsněné bolesti ze ztráty matky. Pomohl jsem jí vyplavit do vědomí 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214200
úzkost a pocity osamění, které jí smrt matky způsobila. Současně jsem ale doufal, že jsem jí skrze obraz děvčátka poskytl i nástroj ke zmírnění bolesti. „Co by se stalo, kdybyste ten poklop zase zavřela?“ „To nikdy neudělám! Stejně už vím, že tam holčička je. Sice mě bolí, když se na ni dívám, ale chci to tak. Je to úleva, když o ní vím.“ „Dobrá,“ usmál jsem se. Byla to v terapii vzácná chvíle. Člověk, který mi na pár okamžiků umožnil sdílet svůj svět, se díky mé práci vydal na cestu, již jsem před ním otevřel. Byl tu někdo, kdo byl ochoten vynaložit síly a námahu, aby dorazil ke vzdálenému cíli. Kristýna se tím lišila od mnoha jiných klientů, kteří terapii vytrvale zneužívali, jen aby u mě složili svou každodenní várku starostí a výměnou za to získali momentální úlevu. A já se s nimi pak týden po týdnu plahočil terapií bez sebemenší naděje na změnu. „Nechci, aby tam byla sama. Aby trpěla.“ Přikývl jsem. „To je prosté. Buďte s ní co nejčastěji. Ještě dlouho u toho budete cítit bolest a žal. Ale časem bude tesknoty ubývat. Postupně ta díra, ve které malá Kristýna žije, začne mizet. Jednoho dne zjistíte, že jste nerozlučně spojené. Že se holčička dosytila mateřskou láskou, po které hladověla. Chce to jen trpělivost.“ Uvažoval jsem, zda nenastal čas zvolnit tempo terapie. Chtěl jsem jí dopřát možnost, aby s otevřeným obrazem nějakou dobu pracovala samostatně. Když jsem jí to však navrhl, vypadala zklamaně. „Vy si myslíte, že tohle může pomoct i mému sebe vědomí?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214200
„Víte, Kristýno, i pro nás terapeuty jsou druzí lidé jakési černé skříňky, do kterých nemůžeme vidět a u nichž nemůžeme předvídat, co se stane. Ale jsem přesvědčený, že pokud se ta malá holčička ve vás uzdraví, pokud bude vědět a cítit, že není sama, bude si zároveň líp uvědomovat svou hodnotu. A stane se méně závislá na úsudku lidí kolem sebe. Tedy ano, myslím, že budete i sebevědomější.“ Během mého vyprávění zamyšleně hleděla na obraz vlaků. Najednou jsem pocítil obavu, že by tohle mohlo být naše poslední setkání. Záhy se však ukázalo, že se mýlím. „Nezlobte se… ne že bych nevěřila tomu, co říkáte… jenže…“ zaváhala, „jenže to žádá trpělivost i od Jáchyma. A mně připadá, že mu dost rychle dochází.“ „Chápu,“ přikývl jsem, „jenže řešení takových problémů skoro vždycky vyžaduje hodně času.“ Vybavil se mi jeden klient, který mě pravidelně navštěvuje už čtrnáct let. Potom mě ale napadlo něco jiného. „Proč Jáchymovi dochází trpělivost?“ Už zase seděla tak napjatě. Skoro bych se vsadil, že kdyby teď přišla řeč na marantu, nikdy by si mé pěstitelské schopnosti kritizovat netroufla. „Dost se teď hádáme. A Jáchym je ze mě otrávený. Problém je v tom, že už je jednou rozvedený. Staral se o manželku alkoholičku. Zažíval s ní peklo. A nesnáší, když se chovám podobně jako jeho žena.“ „Vy ji znáte?“ „Ale vůbec ne! Viděla jsem ji všehovšudy jednou. A tehdy jsem ještě netušila, že s Jáchymem někdy budu.“ „Tak jak jste přišla na to, že se chováte jako ona?“ Znovu jsem měl dojem, že mi schází jakýsi důležitý dílek skládanky. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214200