Ponoříte se jako Alenka do pestrého světa šílených klo boučníků, panovačných královen, popletených plchů a od nepaměti zuřících bojů. Pankáči nesnášejí hipísáky, mods nesnášejí rockery a technaři nesnášejí milovníky indie ka pel. Patti Smithová se lhostejně naváží do Ježíše, Primal Scream září na nebi výš než samotné slunce a Ivor Cutler postává na kamenité pláži s akordeonem a prozpěvuje sur reálné hebridské příběhy o holkách, které chtějí vymáčk nout ze včel med. A občas — jako by si to nechával jen na sváteční příleži tosti — hraje Peel hity. Když poprvé slyším „I Am The Re surrection“ od The Stone Roses, tančím vleže v posteli se sluchátky na uších — nadšeně rozpažím a poprvé se radu ju z toho, že jsem ze zbídačeného průmyslového města. V těchto městech se dějí věci, které se nikde jinde stát ne můžou: hrdá, chudá mládež se do všeho pouští s větším zá palem, vervou a odhodláním, než by si v malebných vesnič kách s upravenými zahrádkami vůbec dokázali představit. Konečně chápu, co má otec na mysli, když prohlašuje: „Jsem parchant Brendana Behana — a vy všichni se mi bu dete klanět.“ Proletariát to prostě má nastavené jinak. Už to slyším. Chápu, že nejsme horší. Jsme akorát chudí a ještě jsme se nestihli vyvinout v jinou formu — tedy v lidi, kteří mají peníze. Jsme něco jiného — prostě takoví, jací jsme. Proletariát to zkrátka dělá jinak. My jsme to, co bude následovat. Jsme hybnou silou popkultury, stejně jako jsme dřív byli hybnou silou průmyslové revoluce. Minulost patří jim, ale budouc nost patří nám. Oni všichni vypadli z rytmu. „JOHANNO!“ sykne na mě Krissi. Sundávám si sluchátka. Jak se zdá, už nějakou chvíli z palandy drmolí moje jméno. „Jestli máš záchvat, s radostí ti vrazím do pusy dřevěnou lžíci,“ povídá. „Přestaň se svíjet.“ „Já se nesvíjím!“ namítám a znovu si nasazuju sluchátka. „Tohle je tanec. Já tančím, Krissi.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214390
8 Jsem na návštěvě u strýčka Jima. Je tu narváno. Dnes je 28. listopadu 1990 a Margaret Thatcherová právě rezignovala na funkci předsedkyně vlády po vnitrostranickém převratu, díky němuž se v posledním týdnu staly večerní televizní zprávy nevýslovně vzrušující podívanou. Táta sedí napjatě na okraji sedačky — takhle se obvykle tváří jen při finá lovém zápase s mužstvem Liverpoolu — a pokřikuje: „Do toho! Už tu krávu nakopněte! Tak do ní!“ Když se Margaret Thatcherová po prvním hlasování ne čekaně a dramaticky objeví za reportérem BBC Johnem Sergeantem, kterého to očividně překvapilo, táta vyjekne: „Pozor, je za tebou! Do prdele — ta se tam zase objevila jako ta zatracená armáda kostlivců v Jásonovi a argonau tech, viďte? Tebbit zasel dračí zuby, jak je vidět. Ona je úpl ná Medúza, co? S hady místo vlasů. Jen se podívejte na ty její hadí vlasy, děcka.“ Díváme se a vážně máme dojem, že vidíme hady. A teď jde od válu. „Rezignovala? Spíš s ní vymetli. Vyrazili ji. Jen se podívej me. Jak se ti líbí, když se to stane tobě? Nelíbí se jí to, není divu,“ huláká táta a otvírá si plechovku Guinnesse. Všichni zvedají plechovku k přípitku: „To si pište, že se jí to nelíbí!“ Kuchyni zaplnili strýčkové a tety, pokuřují a popíjejí. Se šli se všichni příbuzní, prostě pořádné setkání celého klanu. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214390
Je tu i tátova rodina z Walesu — ti, co se narodili tlusté ba bičce a zlému dědovi na opačné straně země a při neustá lých bombardováních, stěhováních a dalších bombardová ních během války se různě přesouvali a v letech po válce zase všude možně hledali práci. Ze strýců-horníků z Walesu jsem vždycky mívala strach — na fotkách v albu to byli chlapi s umazanými čer nými obličeji, z nichž bíle svítily zuby. Jako dítě jsem si je popletla s herci z minstrelských představení, kteří se mas kovali za černochy a zesměšňovali je, a bála jsem se, že jsou to taky rasisti. Představovala jsem si, že bydlí v dolech — že mají vedle hlavní šachty vyhloubené výklenky, kde si zařídi li byty a jejich manželky se zoufale snaží v temných slujích ve slabém světle lamp zabránit tomu, aby se ubrusy a pro stírání zašpinily prachem. Když jsem konečně přijela na návštěvu ke strejdovi Ja rethovi do Swansea, zaskočilo mě, že mají normální obecní domek se stěnami, střechou a zahradou. Byla jsem v roz pacích — dokud mi neukázali sklep na uhlí. Říkala jsem si, že tam určitě strejda Jareth spí na hromadě uhlí jako drak ve své jeskyni, a byla jsem spokojená. Hrála jsem si tam pak se svými velšskými bratranci a sestřenicemi, kteří byli nečekaně světlí a zlatovlasí, jako by si přivlastnili všechno sluneční světlo, kterého na strýčka přes den nikdy příliš nevybylo. Děti horníků bývají vždycky úplně čisťounké, jak jsem vypozorovala. „Do konce roku se bude celá tahle sebranka pakovat,“ pokračuje táta v hodnocení zbytku současného kabinetu. „Vedle ní jsou to samí připosraní úředníčci. Bez svojí ma minky se na nic nezmůžou. Vypálili jim úl. Jejich včelí krá lovna je mrtvá! Do Hromnic budou konzervativci viset na kandelábrech!“ Všichni strýcové nadšeně halekají. Tety se tváří nesou hlasně a sundávají potravinovou fólii z táců plných send vičů. Strýcové se pak přesunou ven za domek a pokračují 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214390